Když před šestnácti lety kývl, že bude v Česku lektorem angličtiny, místo památek, vyhlášených hospod či tradiční kuchyně ho zajímala zcela jiná věc.
Hraje se v Brně ragby? „V pondělí jsem byl poprvé v práci a v úterý večer jsem už byl na tréninku. Podle mě je ragby nejlepší cesta, jak poznat nové lidi a přátele,“ vysvětluje Nigel Briggs, jenž se dozvěděl, ať se vydá za Lužánky. „Tehdy ještě nebyla doba internetu, kamarád přes kamaráda mi poradil,“ vzpomíná urostlý chlapík.
Když však přišel do potemnělého areálu za Lužánkami, zhrozil se. „Strašně pršelo, šatny byly hrozné. A když jsem otevřel dveře, uviděl jsem výraz kluků: Aj, aj, došel Angličan. Asi budeme muset trénovat,“ rozesměje se Briggs.
Jeho počáteční nejistota rychle zmizela. Silák pocházející od anglického Leedsu byl dlouholetou oporou extraligového Dragonu, s nímž v roce 2000 slavil český titul.
Kromě brněnského klubu, který stejně jako ostatní týmy v Česku funguje na amatérské bázi, si zamiloval i město. „Brno je pro mě ideální místo. Není příliš velké, ale najdu tu úplně všechno,“ vypráví roztomilou češtinou 44letý kantor, jenž učil ve Španělsku, v Izraeli či polské Wroclawi. „Tam to s ragby bylo hrozné. Nejbližší klub byl v Poznani, což znamenalo asi tři hodiny cesty,“ dodává Briggs, který už třetí sezonu v Dragonu vypomáhá jako trenér.
V Česku ale nebylo a není ragby tolik populární jako ve vaší rodné Anglii.
Přesně. Byl pro mě šok, že lidé neznají ragby. Zjistil jsem, že Češi jsou sice konzervativní, ale dovedou se nadchnout pro minoritní sporty, jako je nohejbal nebo kolová. V tomhle nemají strach, navíc v ragby působili seriózní lidé, hrál jsem i se spoustou kvalitních hráčů. Taky se mi ve škole stávalo, že se mě studenti ptali: „Nigele, ty hraješ ragby, že? To určitě znáš toho a toho.“ Lidé znali ragbisty, ale ne hru. Teď se to trochu obrací. A doufám, že se to ještě zlepší. I v práci dělám reklamu a říkám studentům, ať se jdou podívat na Dragon.
Rostoucí popularitě pomáhá i aktuální mistrovství světa, které se hraje „u vás v Anglii“, že?
Jasně. Všichni v Česku znají fotbal a vědí, jak to v něm chodí. Říkají mi, že jsou proti fotbalistům, kteří simulují. Stěžují si také na rozhodčí. A ragby? Tam se nesimuluje, neodporuje rozhodčímu, to je úplně něco jiného. Vidím, že lidi jsou z fair play a toho všeho kolem nadšení. Ale ragby není morálně tady nahoře a fotbal tady (živě gestikuluje rukama). I v ragby umí hráči vychytrale obejít pravidla, jen tam funguje jiný princip. Disciplína a respekt, to je podle mě základ ragby.
Jak prožívají šampionát Angličané? Byl pro ně šok, když domácí tým nepostoupil ze skupiny?
Pro Angličany to byla katastrofa. Před turnajem naše média tým trochu přecenila. Psala, že má šanci, ale bylo to trošku moc. Hráli většinou mladí kluci, mladý trenér a nikdo neměl moc zkušeností. Navíc měli těžkou skupinu s Austrálií a Walesem. Taky se ukázal velký rozdíl mezi severní a jižní polokoulí, kde jsou momentálně lepší týmy.
A jak se vám zamlouvá úroveň českého ragby?
Řeknu to takhle. Před deseti lety moji spoluhráči z Brna, co se dostali do české reprezentace, hráli zápasy proti Rusku, Rumunsku a Gruzii. A nebylo to špatné, prohrávali jsme o deset patnáct bodů. Ale Rumunsko a Gruzie teď hrály na šampionátu proti All Blacks (přezdívka Nového Zélandu – pozn. red.) a my jsme minulý týden ve Vyškově hostili Švýcarsko. Ragbisté v Česku jsou kvalitní, ale základna je malá. Také možná nejsou Češi tolik ambiciózní.
Co může pomoct ke změně?
Lidi baví mistrovství světa, ragby berou jako seriózní sport. Teď je ta pravá šance, za chvilku bude zima a na ragby se zapomene. U nás v klubu to zkoušíme, máme akce třeba na Šelepce a snažíme se zaujmout hlavně mladé. Další pomoc může být sedmičkové ragby.
Tím, že se bude hrát příští rok na olympiádě v Riu?
Ano, ale to bude pomoc pro všechny země. Vidím ale, že se zvětšuje rozdíl mezi profesionálním a amatérským ragby.
Ragbyový trenér Nigel Briggs.
Můžete aspoň nyní od světové elity něco okoukat?
V televizi je to úplně jiné. Zkoušíme ale podobně útočit, jindy vyzkoušíme roj. Naši kluci nemají ragbyový mozek. Tím neříkám, že jsou hloupí, ale musíme je nasměrovat: „Ty stůj tady, ty zase tady.“ Oni oponují, že je to nudné, ale ten dril musíme opakovat. Potom můžeme hrát podobný systém, ale zase narážíme na individuální úroveň hráčů. Třeba v televizi máte napsané, že osmičlenný roj váží 850 kilo. A to máme i my. Akorát místo svalů ty kilogramy tvoří pupky hráčů. (usměje se)
Proč jste se rozhodl, že v Dragonu budete po konci kariéry působit jako trenér?
Dragon byl před dvěma lety po polovině extraligy poslední a zavolali mi, že potřebují pomoc. Chtěl jsem klubu po patnácti letech něco splatit. Byl jsem psaný jako manažer, ale fungoval jsem jako asistent trenéra. Měli jsme štěstí, vyhráli jsme baráž a udrželi se v extralize. V další sezoně se přišlo s tím, že bych byl hlavní trenér. Ale v Česku na to potřebujete licenci, takže jsem papírově zůstal jako asistent trenéra. Ale teď mi to nevadí. Jako hlavního kouče máme Dana Beneše, je dobrý taktik, zná tréninkový dril a je také asistent u reprezentace.
Jaká je tedy vaše role?
Funguju jako takový motivátor. Čeští hráči, a to není případ jenom Brna, znamenají pro Angličana obrovskou frustraci. Hráči jsou urostlí, poctivě trénují, mají entuziasmus, ale chybí jim technika a základní schopnosti, které potřebuješ nabrat už v mládí.
Nejraději byste to svěřencům předvedl ještě na hřišti, co?
To je právě to nejhorší, chtěl bych tam být. Srdce chce, ale hlava říká, že už nemůžu. Když máš dobrou techniku, ragby není nebezpečné. I když už jsem pomalejší, těch 80 minut na hřišti pro mě není problém, ty přichází až v další dny, kdy jsem nemohl chodit. Proto je normální končit kariéru ve 34–35 letech. Pár lidí hraje do čtyřicítky. Proto nechápu takového Jaromíra Jágra, že hraje ve 43 letech. To není normální.
Plánujete, že v Česku zůstanete do konce života?
Jsem tady spokojený. Můj život je tady, koupil jsem si tu i barák. Přes den a po večerech učím, teda kromě úterků a čtvrtků. To je můj zákon, že jsem na tréninku. (směje se)
A mimochodem, kdo vyhraje v sobotu finále?
Těžká otázka, určitě bych si na finále nešel vsadit. (usměje se) Nejlepší tým má Nový Zéland, má 23 skvělých hráčů. Austrálie ale zase nemá strach ani žádný psychický blok. Klíčový hráč bude australský David Pocock. Uvidíme.
