„Prostě jedu, jak můžu,“ usměje se, ale tuhle životní jízdu by nedocenil jen člověk se srdcem z kamene. Kmochová se narodila se stoprocentní ztrátou sluchu, bylo by však příliš snadné se vzdát. I ve sportu: ve 30 měsících ji v Harrachově rodiče postavili na plastové dětské lyže – a o pětadvacet let později se spustila po černé sjezdovce ve Svatém Petru v závodě Světového poháru.
„Splněný sen,“ říká ona. A reprezentační trenérka Eva Kurfürstová dodává: „Klobouk dolů. Je to obrovský příběh a Terka obrovská osobnost. Máme unikátní sportovkyni.“
Jak asi může znít sníh
I proto, že se Kmochová nechce jen účastnit, i když by v jejím případě coubertinovské heslo dávalo smysl. Do Světového poháru se protlačila teprve pošesté v kariéře. Jako poslední s číslem 62 už jela po změklé, rozbité trati: „Je tu hodně lidí. Mám tu nejbližší, rodinu, spoustu známých. To mě znervózňovalo. Nechtěla jsem nikoho zklamat.“
Zklamat? Jak by jen mohla?
„Je jediná na světě, která s tímto handicapem dokáže závodit se zdravými,“ souhlasí Kurfürstová.
Na deaflympiádách pro sluchově postižené kraluje Kmochová zcela neotřesitelně. I proto zkouší porážet ty, k nimž byl osud mnohem přívětivější. Ve Špindlerově Mlýně stihla už Světový pohár v roce 2008: „Byla jsem začínající juniorka. Startovaly tu moje velké vzory – Anja Pärsonová, Šárka Záhrobská. Chtěla jsem tyto holky napodobit, bohužel jsem to do absolutní světové špičky nedotáhla.“
Tereza Kmochová na trati obřího slalomu ve Špindlerově Mlýně
Její nevýhoda je obrovská. Seberte třeba fotbalovému brankáři sluch – a najednou jsou jeho reflexy pomalejší. Návyky se zboří, když míč neslyší svištět vzduchem. Stejně tak „slyší sníh“ i lyžařská esa. Tento smysl je pro ně podstatný.
Obří slalom žen ve Špindlerově MlýněZpravodajství |
„S handicapem jsem se narodila, je to pro mě něco úplně přirozeného. Neměla jsem nikdy možnost vnímat zvuky sněhu, takže nad tím nepřemýšlím. Je pravda, že ostatní závodnice by prý bez toho nemohly lyžovat. Hodně jim to pomáhá. Vědí, kdy mají zabrat, jak mají jet,“ líčí Kmochová.
Ta se naučila odezírat ze rtů nejen v češtině, rozumí také anglicky a francouzsky (byť poslední jazyk je pro ni vzhledem ke zpěvnosti nejtěžší). „Pro Terezu je vše složitější, jelikož nemůže komunikovat přes vysílačku. Velice důležitým člověkem je její máma, pro Terku alfa a omega. Ta dělá spojení mezi Terezou a světem,“ líčí Kurfürstová lyžařské praktikálie. „Na druhou stranu umí velice dobře odezírat. Když po ni něco chcete, musíte se postavit tak, aby na vás viděla – a ona pak rozumí excelentně, i v angličtině. Což je úžasné. Klobouk dolů.“
V zimě lyžuju, v létě se učím
Lyžování je její milovanou činností, nikoli však jedinou náplní. „Studuju imunologii na Přírodovědecké fakultě UK v Praze. Jsem ve druháku na magisterském studiu a do státnic zbývá kousíček, už jenom napsat diplomku,“ říká. „Na bakaláři jsem studovala molekulární biologii. Táta dělá v tomhle oboru, je genetický inženýr – jdu v jeho stopách. Studium je hrozně těžké a kombinovat ho s lyžováním je skoro nemožné. Tak tomu nechávám volný průběh. Uvidím, jak všechno dopadne. Teď v zimě lyžuju – a v létě se učím.“
Tým českých lyžařek před závody Světového poháru ve Špindlerově Mlýně.
Misi Špindlerův Mlýn má za sebou se ctí. Dalším cílem je zopakovat počin, který z ní činí unikát.
„S letošní sezonou zatím nejsem moc spokojená. Mám nového trenéra, trochu měníme techniku. Ale všechny změny dělám kvůli deaflympiádě,“ říká o příchodu kouče Jana Kvasničky. Místo v Kazachstánu se nakonec pojede v prosinci v Itálii, v okolí Bormia: „A já budu obhajovat pět zlatých.“
Když v roce 2015 v Chanty Mansijsku ovládla sjezd, super-G, obří slalom, slalom i kombinaci, vyhlásili ji nejlepší neslyšící sportovkyní planety. Ne, na Světových pohárech jsou pro ni pódia pořád příliš vzdálenou metou. Ale proč by to mělo vadit?
„Nejvíc jsem vždycky fandila Šárce (Strachové), protože reprezentovala Česko,“ říká o svých lyžařských idolech. „Petru Vlhovou zase pamatuju, když začínala mezi juniorkami, jely jsme spolu nějaké závody. Držím jí palce. Má tady ve Špindlu spoustu fanoušků, je na ni velký tlak. Není lehké ho ustát.“
Což dobře ví i ona, ale „dává“ to. Všechno. Tak, že se sluší smeknout.
