„Nutila jsem se nejíst. V jednu chvíli to moje tělo přestalo zvládat a já začala se záchvatovým přejídáním. Úplně jsem nad tím ztratila kontrolu,“ sdílí příběh švýcarská hvězda Lena Häckiová-Grossová.
„Po covidu jsem se začala bát závodů. Necítila jsem z nich žádnou radost, jen strach,“ vypráví zase Lisa Vittozziová.
Obě s mentálními poruchami bojují a obě úspěšně.
Strach, deprese, panika. Padla jsem na dno, vyprávěla mistryně světa Vittozziová |
Zatímco Italka teď na mistrovství světa v Novém Městě na Moravě ovládla vytrvalostní závod, Švýcarka ve stejné disciplíně zvítězila nedávno při Světovém poháru v Anterselvě. Jenže k senzačním úspěchům vedla trnitá cesta, bitva s vtíravými myšlenkami jim na dlouhou dobu zbrzdila rozjetou kariéru.
„Biatlon je kvůli střelbě dost o psychice, a pokud člověk není dostatečně v pohodě, tak si v hlavě vytvoří blok, ze kterého se jen těžko dostává,“ říká pro iDNES.cz Jessica Jislová.
Sama si vede deník, ve kterém si třídí myšlenky, aby se jí s nimi lépe pracovalo.
Nemohla jsem dál
Jenže vážnější problémy si žádají odbornou péči. A to si třeba Häckiová-Grossová nechtěla připustit.
„Odmala jsem slýchala, že nemám ideální postavu pro biatlon. Vyčítala jsem si to. Když jsem hubla, cítila jsem se líp. Jenže pak jsem přestala jíst úplně,“ vzpomíná 28letá Švýcarka. „Nejedla jsem snídani, k obědu a večeři jsem si dávala jen poloviční porce. Během tréninků jsem akorát pila vodu, ale moje tělo doslova volalo po nějakých kaloriích.“
Tři nejlepší biatlonistky závodu s hromadným startem v Anterselvě. Zleva: Lou Jeanmonnotová, Julia Simonová a Lena Häckiová-Grossová
A tak nadějná biatlonistka spadla ještě hlouběji do propasti jménem porucha příjmu potravy.
„Moje tělo kvůli tomu hodně trpělo. Bývalo mi mdlo, především při ranních trénincích. Můj tep lítal, byla jsem absolutně bez energie,“ popisuje chvíle, kdy jí milovaná činnost rozhodně nepřinášela euforii. „Možná to bude znít úsměvně, ale ze začátku jsem si to vůbec nespojovala s mými stravovacími návyky, spíš s celkovou únavou. Byla jsem tak pohlcena celou situací, že jsem problém sama neuměla odhalit.“
Paradoxně v té době však dosahovala slibných výsledků. Na mistrovství světa v Pokljuce před třemi lety doběhla sedmá ve sprintu, jejím nejhorším umístěním na šampionátu byla 15. příčka. „Ale po konci té sezony jsem na tom byla opravdu zle. Od záchvatového přejídání jsem málem sklouzla k bulimii, už jsem nemohla dál,“ vzpomíná.
Máme si být rovni, hlásí Jislová. Chce řešit psychické zdraví i ochranu přírody |
Ani trenéři nevěděli, čím si jejich svěřenkyně prochází. „Všimli si kolísání mé váhy, ale nikdo netušil, jak moc špatné to je,“ říká.
Až když se k týmu připojila bývalá biatlonistka Sandra Flungerová, slyšela Švýcarka zásadní dotaz: „Nemyslíš si, že máš problém?“
Což Häckiovou-Grossovou donutilo vyhledat odbornou pomoc.
„Už se necítím provinile, když jím. Miluju chodit na tréninky, což se odráží na mých výsledcích,“ těší ji.
O svůj příběh se podělila poprvé loni v březnu. I Vittozziová se zveřejněním dlouho čekala. Stejně tak nejúspěšnější česká biatlonistka historie Gabriela Soukalová.
Ničeho nelituji, říká Soukalová k dokumentu o svých vrcholech a pádech |
Teď se v médiích téma psychického zdraví sportovců začíná objevovat častěji. „Biatlonová komunita je dost semknutá, je tady bezpečné prostředí pro sdílení takových věcí, zvlášť mezi námi závodníky,“ líčí Jislová. „Generace se tady rychle mění, hlavně mladší lidi jsou otevření a naklonění o tom veřejně mluvit.“
Problémy má spoustu lidí
Veřejná diskuse ovšem stále schází. Tabuizovaná témata začaly během covidu ve svém podcastu řešit Norky Tiril Eckhoffová a Ingrid Landmark Tandrevoldová.
„Myslím, že je důležité být otevřený a upřímně mluvit o problémech, které ve sportu máme,“ vysvětluje Eckhoffová, proč se pro vlastní pořad rozhodly.
„Skutečně se na to obrovsky soustředíme, protože takové problémy má spoustu lidí. Teď se o nich snažíme mluvit i v televizi, protože chceme toto téma dostat ještě víc do povědomí veřejnosti.“
Bývalá biatlonistka Tiril Eckhoffová jako televizní reportérka na závodech SP v Hochfilzenu
I Häckiová-Grossová by si přála, aby se mentální zdraví ve sportu více řešilo: „Připadala jsem si úplně sama, jako bych byla jediná, kdo takový problém má. Ale trpí tím tolik lidí. Musíme o tom víc mluvit.“
Řešení hledá rovněž Jislová: „Týmy často spolupracují s psychology. Je na zvážení, jestli by ve Světovém poháru neměl být někdo, kdo by byl k dispozici komukoliv.“
I proto společně se Švýcarkou obě kandidují do komise Mezinárodní biatlonové Unie. A v ní chtějí na tyto problémy upozorňovat.
