Když v roce 1983 Marta Pawlicová zakládala zahrádkářskou kolonii na Bílé Hoře, bylo to až překvapivě jednoduché. „Byl to rok, kdy bylo možné, aby kdokoliv ukázal na pozemek, který není obhospodařovaný, a požádal, že na něm chce něco pěstovat, a místní úřad mu byl povinen pozemek vydat,“ říká Pawlicová, která je dnes tajemnicí a tiskovou mluvčí Českého zahrádkářského svazu.
Se sousedem si tenkrát požádali o volnou plochu a úřady jim vyšly maximálně vstříc. V akci Z získali oplocení, úřad jim zavedl vodu, pozemky se rozparcelovaly, zahrádkáři do toho vložili už „jen“ svou práci a mohli začít hospodařit. Smlouvy dostali lidé od města do doby výstavby Břevnovské radiály. Ta ale nestojí dodnes, takže tam lidé zahrádkaří stále, a to na 47 zahrádkách.
Hrášek i jahody
Zahradničení v Praze bylo za minulého režimu nesmírně oblíbené.
„Když jsme šli na procházku, dívaly se moje děti sousedům za plot a říkaly, že by chtěly jahůdku. Nebylo možné koupit absolutně nic, a když něco bylo, tak se na to stály hrozně velké fronty,“ vzpomíná Pawlicová na to, co ji motivovalo s pěstováním ovoce a zeleniny začít.
V Českém zahrádkářském svazu v roce 1990 evidovali z Prahy 28 tisíc členů a 245 zahrádkářských osad. V roce 2016 už bylo ve svazu pouhých 7 800 lidí ze 125 osad. O rychlém úbytku svědčí i to, že loni už bylo kolonií v Praze jen 119.
Nutno dodat, že ze svazu některé osady vystoupily, přitom ale dále fungují, a to například velká osada Jenerálka v Praze 6. Mnohé zahrádkářské kolonie ovšem musely skončit úplně. Důvodů byla řada.
Od roku 1995 se půda vrátila rodinám původních majitelů v restitucích, ať už jako oprávněný nárok, nebo jako náhradní pozemek. A tak zanikly některé velmi rozsáhlé osady – v Praze 9 pod vrchem Třešňovka jich bylo na svahu do Hrdlořez několik. Volný čas tam trávilo 900 zahrádkářů s rodinami. Pozemek se vrátil v restituci a majitelé ho prodali developerům, kteří tam staví.
Některé další kolonie ležící na městských pozemcích se proměnily v parky. Kvůli tomu skončila třeba kolonie U Rokytky ve Vysočanech a další v Libuši.
Některé zahrádkářské osady odnesla povodeň v roce 2002. Takovým příkladem je třeba zahrádkářská osada Na malé říčce za Stromovkou. Některé zahrádkářské osady měly po povodních zaniknout, nakonec se ale podařilo členům záměr magistrátu zvrátit, příkladem je zahrádkářská osada Libeňský ostrov.
A některé, i když se nevrátily v restitucích a nepadly během povodní, bojují dodnes s územním plánem, který s nimi moc nepočítá. Zahrádkářské kolonie nejsou přitom fenoménem minulého režimu. První osady vznikaly ve Vysočanech, Bubenči, na Žižkově a na Císařském ostrově za první republiky.
Zájem mezi mladými
Příkladem za všechny je zahrádkářská kolonie na Ořechovce, která oslaví za rok devadesátku, a dokonce zažádala o to, aby se stala kulturní památkou.
„Naše zahrádkářská kolonie přežila válku, socialismus, jednoduše všechny etapy, a teď přišli developeři a nový metropolitní plán a zhlédli se v tom, že je to zastavitelné území,“ říká předseda zahrádkářské osady Josef Procházka. Popisuje, jak nyní lidé bojují o zachování tradiční kolonie v Praze 6.
Podle Procházkových slov měli zahrádkáři z Ořechovky za minulého režimu štěstí v tom, že území bylo ze dvou stran chráněné. Na jedné straně byla Buštěhradská dráha, z druhé strany kolonie stála kasárna. Zahrádkáři svoji osadu zatím před developery uchránili, obávají se ale, že to není na dlouho.
„Město ke svému zdárnému fungování potřebuje zeleň a zahrádkářská zeleň má tu velkou přednost, že její údržba nestojí daňového poplatníka ani korunu,“ dodává Procházka. Popisuje, že osadníci zvou na prohlídku svých zahrádek školky, školy i občanská hnutí.
Zatímco v devadesátých letech zájem o zahrádkářství upadal, nyní zažívá malou renesanci. Podle Pawlicové se čím dál častěji hlásí mladí lidé. „Já dělám registrace na svazu a už jsem registrovala i ročník narození devadesát šest,“ říká Pawlicová. V kolonii čeká v pořadníku skoro třicet lidí na to, zda se nějaká zahrádka uvolní. Podle Pawlicové i mladé láká vidět růst vlastní hrášek či rajče.
