„U šesti portrétů byly podklady zřejmé, jsou to obrazy, které existují v Lobkowickém paláci. Bydlím na Malé Straně, takže jsem to měl kousek a mohl jsem se chodit na obrazy dívat. Mohl jsem se tedy inspirovat jasnou podobou,“ řekl Petr Nikl.
Co vám pomáhalo, abyste alespoň částečně zachytil vzhled?
Například reliéf na hrobce, minci nebo matné malbě, ze které se těžko dalo něco vyčíst. První místnost v obrazárně na pardubickém zámku je víceméně moje fantazie. Vycházel jsem z textových podkladů, které se dochovaly a měl jsem je od historika Petra Vorla.
Vycházel jste z postupu tak, jak malovali renesanční malíři?
Je to můj postup, tak já běžně pracuji. Renesance mě ale zajímala pro svoje harmonické vyznění a klidový pocit ve tvářích. I proto jsem se nechal přemluvit a obrazy namaloval. Nakonec mě to, že jsem se nořil do 16. století, inspirovalo k dalším obrazům. I pro mě zdánlivě méně invenční práce, kdy jsem vytvářel vlastně citace už hotových obrazů z Lobkowického paláce, mě moc bavila.
Který z vámi zobrazených Pernštejnů vám byl nejbližší?
Na to neumím odpovědět. Každá tvář byla nějak zajímavá a já nechci jednu upřednostňovat. Favorita nemám.
Vezměme to tedy jinak. Který Pernštejn se vám dobře maloval?
Také nemohu říci, že by se mi někdo maloval výrazně lépe. Někteří Pernštejni mají víc verzí. U těch, kde neexistuje předobraz nebo už hotový renesanční obraz, jsem si vyzkoušel dva možné typy portrétu a pak jsem si vybral.
Nepřimkl jste se k nějakému zástupci rodu více, když jste je po historické stránce lépe poznal?
Natolik dobře jsem je zase nepoznal. Někteří ve mně ale uvízli více. Třeba Jaroslav z Pernštejna, který rozházel jmění. A někdo zase měl z hlediska historie pozitivní vliv.
Kdo byl modelem obrazů Pernštejnů, jejichž podoba se nedochovala? Jak se hledá předobraz někoho, kdo neexistuje?
Z matného podkladu jsem vyčetl, že mi někoho ten daný Pernštejn připomíná, nebo jsem si brázdil ve fotkách a pak jsem si řekl: tenhle člověk by vlastně mohl být Pernštejnem. Třeba obraz Viléma z Pernštejna se zachoval na dřevořezu Bartoloměje Paprockého z Hlahol, ale o jeho podobě příliš nevypovídá. Nejasné obrysy má i jeho obrázek na nástěnné malbě na zámku v Prostějově. Mé obrazy nikdy nejsou doslovnými portréty někoho mně známého, půjčil jsem si třeba jen část obličeje. Je to taková montáž, což bylo velké dobrodružství, proto mě to tolik bavilo. Bylo vzrušující ponořit se do renesanční doby, to mě zajímalo.
Má některý obraz nějaký jasný vzor?
Hedvika Pernštejnská ze Šelmberka je inspirována da Vinciho Dámou s hranostajem, ale klobouk má posunutý dál.
Jeden obraz jste zámku věnoval. Proč?
Nakonec jsou dva. Nebyl jsem si jistý Jaroslavem z Pernštejna. Nebyl jsem si jistý také Vilémem, který má ještě jednu verzi. Je udělaný z profilu a navíc má v sobě takovou stopu bojovníka. Ta první je tvář zmoudřelého starého muže, druhá verze zračí jeho bojovnou minulost.
Jak dlouho jste na obrazech pracoval?
Na každém týden, čtrnáct dní. Ne v jednom zátahu. Takže asi tři čtvrtě roku až rok s přestávkami. Ale technologií malby, kterou používám, musím namalovat v průběhu jednoho týdne. Mám olejovou pastu, která vyžaduje techniku alla prima, což znamená, že do ní musím malovat, dokud je živá. Pak už to nemohu přemalovávat. Jediné, co mohu, je dělat lazurní vrstvy.
Zmínil jste, že vás portrétní malba Pernštejnů posunula dál. Jak jste to myslel?
Po Pernštejnech jsem vytvořil portréty svých dětí i jiných lidí. Pernštejni mě inspirovali živou barevností. Po Pernštejnech jsem dostal chuť pokračovat v realistickém portrétu. Udělal jsem pár věcí pro svou potěchu. Rekonstruuju podle fotky. Nevymýšlím si, nepřidávám významy ani fragmenty. Není třeba přidávat další prvky, které by šly s portrétem do jiskření, jak jsem to tak dříve dělával.
Dva vaše obrazy jsou rozanimovány. Jsou přenesené na plazmu, hýbou se a promlouvají. Nevadí vám tato modernizace?
Pro mě bylo toto úsměvné. Zapadá to do interaktivního konceptu. Je to v pořádku a nijak mě to neuráží.
