Motorové vozy Škoda 130.104 vyrobené v třicátých letech měly fungovat jen deset, maximálně dvacet let. Byly lehké, úsporné, ale mnoho nevydržely. Měly jen překlenout období, než budou vyrobeny lepší a odolnější stroje. Dřevěná vozová skříň, za války bez údržby, se většinou rozpadala, v padesátých letech je nahradily modernější vozy. Tak přišel konec.
Přesto se objevila šance na to, že lidé tento motorový vlak na kolejích opět spatří, a dokonce se jím i svezou. Torzo stroje se zachovalo jako zdevastovaná chatka u Mohelnice, odkud si jej před třemi roky odvezli nadšenci z Pardubického spolku historie železniční dopravy. Ti nyní v depu pardubického vlakového nádraží vracejí motoráčku jeho původní podobu.
Za objevem škodováckého motoráčku stála náhoda. „Jeden náš známý se šel s přítelkyní vykoupat a místo koupání objevil vrak motoráčku. Poslal mi fotky a hned jsem věděl, že to chci. Je to jediný existující exemplář v České republice i na Slovensku. Je to, jako když zlatokop najde zlatý valoun,“ líčí jednatel spolku Oldřich Čížek.
Nevyužitá chatka stála v CHKO Litovelského Pomoraví a členové spolku si ji po příslušném úředním kolečku odvezli. Přestože byl stroj ve špatném stavu a zavalený odpadem, pro fanoušky starých motoráčků bylo daleko podstatnější něco jiného.
Pardubický spolek historie železniční dopravy Vznikl na konci roku 1990. Od nového tisíciletí má stálou expozici s železničními artefakty v bývalé vodárně na nádraží v Rosicích nad Labem. Spolek má na svém kontě už obnovu motoráčku z roku 1928, který stojí na nádraží v Rosicích a patří k pěti nejstarším strojům v Evropě. Ve vozovém parku má další čtyři motoráčky z let 1949 až 1954, z nichž tři jsou v provozuschopném stavu. Čížek sám pak chystá obnovu motorového vozu M120.324, takzvaného věžáku z let 1928 a 1929. Nadšenci se věnují i historickým vozidlům MHD, se kterými jezdí v rámci speciálních jízd pardubickými ulicemi. |
„Z motoráčku zbyla skříň, deformovaný rám a dvě kola, což je u vraku zázrak. To je jako najít safír z korunovačních klenotů. Obvykle se to totiž usadilo bez kol na pražce nebo kameny, tady to naštěstí stálo s koly zapadlými v písku,“ říká Čížek.
Skříň vozu byla původně dřevěná, z venkovní strany oplechována, v interiéru obložena překližkou. To vše bylo zcela shnilé. Samotný rám vozu ale bylo možné dát do pořádku.
Stroj je jediný předválečný zástupce dvounápravových vozů ze Škodovky, žádný jiný této řady neexistuje. „Z produkce motorových vozů se už dochovaly jen dva Modré šípy, v provozu je jen jeden stroj na Slovensku, druhý stojí jako vrak v Kutné Hoře,“ říká Čížek.
Po třech letech prací na vzkříšení škodováckého stroje je už hotová dubová vozová skříň. „Máme hotové vypružení a závěsy kol, aby se s tím dalo jet po kolejích. Nyní se postupně montují brzdové válce a vzduchojemy. Instalujeme zařízení ruční brzdy,“ popisuje jednatel.
Největším úskalím obnovy vozu jsou samozřejmě peníze. Pokud by si ji nechal spolek udělat na zakázku, stálo by to podle Čížka odhadem deset patnáct milionů korun.
Prostředků má spolek k dispozici nesrovnatelně méně. Pokud získá nějakou dotaci, pohybuje se v řádu desítek tisíc korun. Zatím rekonstrukce stála přibližně půl milionu korun. Jenom dubové dřevo použité na výrobu skříně přišlo na tři sta tisíc korun.
Původní plány se nedochovaly
Kromě peněz je dalším úskalím otázka, jak jednotlivé součásti motoráčku vypadaly. „Výkresy s kótami neexistují. Ve Škodovce se nedochovalo prakticky nic, vše se dělá podle fotek, případně dochovaných náčrtků. Když řešíme uchycení vzduchojemu, nemůžeme se o nic opřít, nic se nedochovalo, musíme to vymyslet, jak to asi mohlo být, aby to odpovídalo dobovým zvyklostem,“ říká Čížek.
Zatímco vozová skříň by se měla velmi blížit podobě z třicátých let, hnací jednotka bude jiná. Agregát byl původně tvořen benzinovým motorem Škoda 6T a mechanickou převodovkou. Ten se pochopitelně nikde nedochoval.
„Samozřejmě chceme, aby to vyhovělo současným předpisům, ale zároveň, aby to bylo trochu historické. Vyjdeme proto z úprav, které byly provedeny na motoráčku v padesátých letech v rámci zlepšovatelského hnutí. Tehdy do toho dali převodovku a motor z autobusů a já si myslím, že to bude správná cesta,“ uvádí Čížek.
Spolek má dvacet členů, z toho deset aktivních. Pokud se jim podaří stroj zprovoznit, jezdil by příležitostně na malých tratích, pro které byl vyroben. Ideálně by pak měl stát v novém muzeu v Rosicích nad Labem, o jehož vybudování Pardubický spolek historie železniční dopravy už roky usiluje. Exponátů do něj už dnes má více než dost.
