René Čáslavský má v živé paměti, jak těsně po vypálení Ležáků procházel se svojí prababičkou vyhořelými staveními. Až po letech si uvědomil, nakolik vážné dopady mohla procházka pro jejich celou rodinu mít.
René Čáslavský z Proseče se narodil v roce 1936 ve Svratce, kde jeho rodiče provozovali hostinec. O čtyři roky později po narození mladšího sourozence Rudolfa jejich matka dost vážně onemocněla a s provozováním hostince nastaly velké problémy.
Ze Svratky se proto přestěhovali do Vyhnánova, kde bydlela babička otce pana Čáslavského. V roce 1939 totiž přišla o manžela a v domku č. p. 27 zůstala sama, a tak se rozhodla věnovat dům svému vnukovi.
 |
Středa 24. června 1942 byla pro rodinu Čáslavských normálním dnem. Až do odpoledne.
„Seděli jsme všichni u stolu při odpolední svačině, když se zničehonic u světnice rozletěly dveře a do místnosti vtrhla naše sousedka paní Pešková s rukama nahoře a bez pozdravení křičela: ‚Na Ležákách hoří.‘ Do babičky Emilky jako když střelí. Vyběhla na dvorek a my všichni za ní,“ loví ve vzpomínkách René Čáslavský.
Není se čemu divit. Emílie Čáslavská pocházela z Ležáků, byla dcerou mlynáře Jana Sýkory. Naštěstí v osudný den byla již dávno celá rodina mlynáře Sýkory odstěhovaná do Ameriky, pouze Emílie s nimi za velkou louži odmítla jet, protože již byla zasnoubená s Františkem Čáslavským z Příkrakova. Jako jediná z mlynářovy rodiny proto na vlastní oči viděla apokalyptickou zkázu.
„Směrem k severu za lesem byly vidět všechny domy v Ležákách v plamenech. Netrvalo dlouho a na silnici před Peškovými se shromáždilo mnoho občanů z obce Vyhnánov,“ vzpomíná René Čáslavský.
Vyhnánov a Ležáky od sebe dělí jen údolí. Před takřka 80 lety byly proto od silnice na konci obce Ležáky vidět jako na dlani. Dnes už je toto údolí zarostlé hustým lesem.
Pouhým okem prý bylo vidět, jak po silnici v Ležákách jezdí traktory a ze střech domů šlehají plameny.
Lidé pozorovali zkázu Ležáků z okolních kopců
„Vzpomínám si, jak moje matka jako dcera lesního vlastnila po svém otci takový malý dalekohled, který tehdy šel z ruky do ruky. Každý chtěl zahlédnout něco navíc, ale co se tam ve skutečnosti děje, to jsme se dověděli až mnohem později. Nám dětem to nedocházelo, ale ty starosti našich rodičů jsme vnímaly s obavami už několik dnů předtím,“ líčí pohled dítěte na tehdejší události pamětník.
Už několik dnů před osudným 24. červnem se nad osadou Ležáky stahovala mračna, když nad obcemi v okolí kroužila německá letadla.
„My děti jsme z toho měly radost si je prohlížet. Jen dospěláci si tiše sdělovali něco mimo náš doslech a my jsme z jejich výrazů tváří vycítily jejich starosti a nemalé obavy,“ dodává Čáslavský.
Emílie Čáslavská den nato tehdy ani ne šestiletého chlapce chytila za ruku a zamířila s ním do ležáckého údolí, aniž by někomu něco řekla.
„Dnes si vůbec nedokážu vysvětlit, jak jsme se tam tenkrát dostali, ale ona jako ležácká rodačka znala kdejakou cestičku a obklíčení Ležáků německými hlídkami dokázala překonat,“ říká René Čáslavský, kterému v paměti z návštěvy zlikvidovaných Ležáků zůstaly jen mizivé útržky.
„Co si pamatuji naprosto přesně, jsou dýmající trámy u některých domů, kterým scházely střechy. Když jsme do některých domů vešli, místnosti byly bez stropů a to nebe nad námi, to mně také zůstalo nesmazatelně v paměti. Ještě si pamatuji, když jsme vstoupili do jednoho domu bez stropu, kde byl uprostřed místnosti dětský nočníček s hovínkem,“ přidává svědectví dnes čtyřiaosmdesátiletý muž.
Dodnes nezapomene na výraz svého otce po návratu z Ležáků. „Zahrnul Emilku výčitkami, co všechno se mohlo stát, kdyby nás tam byly hlídky chytily. Teprve mnohem později jsem tu tehdejší starost mého otce pochopil v plném rozsahu,“ dodává.
Ležácké události nepřežilo 33 dospělých a 11 dětí. Přežila pouze dvojice holčiček – sestry Marie a Jarmila Šťulíkovy, které byly poslány na poněmčení.
