Drazí kamarádi, poddůstojníci, vojáci. Odpusťte, že se s vámi loučím takovýmto způsobem, ale nemohu jinak. Konal jsem službu pro vlast podle svého nejlepšího svědomí. Na srub jsme napsali: „Vytrváme“. Já vytrvám na svém místě do poslední chvíle, až do rozkazu opusťte území. Pak teprve vás opustím s přesvědčením, že nemohu již více pro vlast vykonati. Buďte s Bohem, četař Hrad Arnošt.
Tři podobné dopisy na rozloučenou napsal četař Arnošt Hrad z Prahy v pěchotním srubu K-S 14 na okraji Králík. Mamince, veliteli a mužstvu. Ještě dva dny trvalo než onen zmíněný rozkaz opustit bunkr jako důsledek mnichovské dohody přišel.
Četař vytáhl v horním patře srubu K-S 14 služební zbraň a střelil se do hrudi. Zásah šel pod srdce. Ještě pár hodin Arnošt Hrad žil, než zemřel po cestě na velitelství pluku v Červené Vodě, kam ho vojáci rychle převezli služebním vozem štábního kapitána.
Čtyřiadvacetiletý četař Arnošt Hrad spáchal 3. října 1938 sebevraždu, protože neunesl zoufalost situace, v níž se na konci září 1938 ocitlo kvůli zradě evropských mocností a pro mnohé i slabosti prezidenta Edvarda Beneše tehdejší Československo. Mnichovská dohoda připravila naši zemi o Sudety.
Po celém příběhu Arnošta Hrada začal před asi patnácti lety pátrat Richard M. Sicha, který dnes provozuje s nadšenci z klubu vojenské historie právě pěchotní srub jako muzeum a šéfuje novému Památníku celnictví v Králíkách.
„Raději spáchal sebevraždu, než by opustil hraniční opevnění. Jeho život byl složitý a plný zvratů a není to příběh příkladného hrdiny bez vad. Přesto v něm vidím příběh velkého vlastence a dobrého Čecha,“ říká Richard M. Sicha.
Arnošt Hrad se totiž choval úplně jinak v sedmnácti než později, kdy už byl na vojně. „V mládí to byl trochu kriminálník. Těžce nesl, že pražská mládež má peníze, a on ne. Když se učil v roce 1930 až 1931 v hotelu Mika v Karlíně na číšníka, tak hoteliéra okradl o několik tisíc,“ líčí Richard M. Sicha.
Arnošt Hrad ukradené peníze ve velkém utrácel a podezíravý sklepmistr ho udal. Přímo v hotelu zatkl zloděje po poslední krádeži policejní obvodní inspektor Jaroslav Hulík. Arnošt Hrad měl u sebe 836 korun, pět krabiček a deset cigaret značky Egypt.
Hostinský z restaurace hotelu Antonín Kozák ještě ten den učinil na mladíka trestní oznámení k postupnému zcizení šesti až sedmi tisíc tehdejších korun. Arnošt Hrad se ke krádežím přiznal. Jako mladistvého ho soud podmínečně na tři roky odsoudil 3. května 1931 na tři měsíce vězení se ztrátou volebního práva.
Mladík s takovou vizitkou nemohl v době hospodářské krize a vysoké nezaměstnanosti najít pořádnou práci a bral podporu v nezaměstnanosti 10 korun týdně. A tak přišel 10. duben 1933, kdy se mladík nevrátil domů. Tady jeho příběh dostal poprvé rysy tragičnosti, kterou vyvrcholil o pět let později.
Introvert, který pomýšlel na sebevraždu
Arnošt Hrad podle Richarda M. Sichy podléhal skeptickým náladám a byl introvert. A toho dne se vydal jako sportovec a člen karlínského skauta na velkou pěší pouť z Prahy do Teplic. Což je dnes pěšky cesta tak na 35 hodin.
„A na té cestě začal psát devatenáctiletý Arnošt Hrad dopisy na rozloučenou, že skončí s životem. Ale zřejmě to byl plán na nějakou spíše demonstrativní sebevraždu. Ušel nějaký počet kilometrů a napsal krátký dopis. To se opakovalo,“ popisuje Richard M. Sicha „sebevražednou“ cestu Arnošta Hrada.
A tak třeba bratru Čestmírovi prvního května 1933 napsal: „Milý bratře, dovoluji si Ti oznámit, že z důvodu nezaměstnanosti jsem se odhodlal k sebevraždě. Prosím bys to zachoval v tajnosti, neb to chci provést tak, aby se zdálo, že jest to nešťastná náhoda. Zvláště mamince nic neříkej.“
Takových dopisů s více vzkazy kamarádům, sestře, bratrovi či dokonce četnické stanici Arnošt Hrad napsal červeným inkoustem při své cestě celkem pět. Když došel do Teplic, ubytoval se 11. dubna 1933 v hotelu Slavia ve čtvrti Šanov.
Druhého dne dal všechny dopisy včetně těch napsaných v pokoji hotelu a své věci do kufříku, ten položil na postel a odešel neznámo kam. Zaměstnanci hotelu nález ohlásili a po mladíkovi vyhlásili policisté v Teplicích celostátní pátrání.
„Tyto dopisy ale nikdy nikdo z adresátů nedostal. Dochovaly se v jeho policejním spisu, kde jsme je při pátrání po sedmdesáti letech našli. A máme je dnes ofocené ve srubu K-S 14. Nám se zdá, že se tehdy zoufalý mladík snažil jen ze své situace vypsat,“ říká historik a dodává, že Arnošt Hrad se 15. dubna vrátil ke své matce do Bohnic a přihlásil se na policii, že si sebevraždu rozmyslel.
O tři roky později byl Arnošt Hrad odveden do československé armády. Byl skvělý střelec a stal se postupně četařem. Už v roce 1937 vykonával službu na pevnostech v Králíkách a stal se z něj podle pamětníků vyzrálý a uvědomělý mladý muž.
Jeho otec František, který padl v první světové válce a byl za Rakouska-Uherska velký vlastenec, by na něj byl hrdý. Arnošt Hrad na něj ostatně ve svých dopisech na rozloučenou z 1. října odkazoval. Arnošt Hrad chtěl navíc u československé armády zůstat, avšak mnichovská dohoda mu jeho sen zmařila.
Po 1. říjnu 1938 se české obyvatelstvo ocitlo v Sudetech, takže i v Králíkách, v pozici národnostní menšiny, která neměla naprosto žádná národní práva. Z Králík odcházelo české obyvatelstvo, v okolí byly útoky německého obyvatelstva na české obyvatele. Ostatně králičtí Němci pozvali na návštěvu města v prosinci Adolfa Hitlera.
Vojáci přichystaní v září bránit zemi museli složit zbraně a opustit všechny pevnosti. Četař Arnošt Hrad vzal 3. října dopisy k sobě. Přestože se po jeho sebevraždě ztratily, zůstaly jejich přepisy ve vyšetřovacím spise. „Jsou velmi emotivní a jsou i takovou výzvou k budoucím generacím,“ míní Richard M. Sticha.
Československo mobilizovalo 23. září 1938:
Sebevražda nebyla jediná
Podotýká, že sebevražd vojáků v těch dnech bylo v armádě více. „A jsou to často otřesné příběhy, například jistého sudetského Němce, který sloužil v československé armádě, ale jeho rodiče horovali pro nacisty. Když se jejich syn vrátil po demobilizaci domů, přichystali mu v předsíni provaz, aby se oběsil. A on tak učinil,“ říká historik, jehož pátrání po osudu Arnošta Hrada se stalo v jedné chvíli i dramatické.
Richard M. Sicha nakontaktoval na vnuka jedné z jeho dvou sester Mílu Bucvana.
„Zjistil jsem, že jsme dokonce téměř sousedi. O prastrýci a jeho osudu věděl, ale sám říkal, že k tomu už nemá moc vztah. Když jsem ho navštívil, měl byt celý vyklizený a připravený na rekonstrukci. Chtěl pozůstalost po Arnoštu Hradovi a jeho sestře, tedy své babičce, vyhodit. A tak mi ji předal,“ říká Richard M. Sicha, který jinak žije v Praze a na některé víkendy jezdí do Králík.
Pozůstalost obsahovala dopisy a fotky, které vlastnila Arnoštova starší sestra Marie. „Měli spolu s Arnoštem vždy dobrý vztah a ona vše po něm ochraňovala. Byly tam fotky a dopisy z vojny a další věci. Za nějakou dobu jsem se navíc dozvěděl, že šlo tehdy o hodiny a že naše setkání byla až neuvěřitelná náhoda,“ napíná Richard M. Sicha.
Pozůstalost poskytla nadšencům z pěchotního srubu v Králíkách spoustu materiálů, které by se jinak asi navždy ztratily. Pomohla vydat publikaci s řadou fotografií. Dnes je ve srubu v Králíkách i síň Arnošta Hrada s jeho bustou od sochaře Ondřeje Štočka.
