Co jste chtěl svým příběhem sdělit?
Už dávno jsem měl na srdci výpověď, jak to tehdy vlastně bylo. My mladí jsme tenkrát chtěli udělat díru do světa… A ta díra nás nakonec pohltila. Nakonec jsme se sice vyškrábali s pohmožděninami, ale následky nese i náš charakter.
Jste z Ostravy, jak se tehdejší doba promítá do zdejších reálií?
Všechny postavy v ní trpí falešnou představou, jsou zajatci iluzí. Vychází to z mé dobové zkušenosti, jak jsem měl možnost poznat život v Ostravě v 60. letech. Zvláště naše generace podlehla sebeklamu, ten se ostatně uhnízdí všude tam, kde jsou nějaké vztahy, vášně a city, kde usiluje člověk o nějakou životní výhodu, i když mnohdy nezaslouženou. U nás to bylo tehdy znásobeno i vyhlášením nové ústavy v roce 1960, která potvrdila vedoucí úlohu Komunistické strany Československa.
Co to konkrétně znamenalo?
Všichni jsme souhlasili, nikdo neprotestoval. Sebeklam mezitím zapracoval a osm let nato přišli všichni. Žádali si korekturu. Ale špatně si přečetli ústavu, kde byla zakotvena soudružská spolupráce se Sovětským svazem. Soudruh nenechá soudruha v bryndě. Sebeklam sice nebyl u konce, nicméně rozvod již byl v dohlednu.
Je sebeklam podle vás nějak zvláště příznačný pro české prostředí?
Při psaní Ztracených v sebeklamu mi došlo, že náš nepříjemně známý sebeklam je doma snad u všech národů světa. Ale v českých dějinách 20. století ho můžeme potkat mimořádně často.
Váš příběh začíná střelbou, hrozbou. Je skutečný?
Příhody, o kterých se v mé novele čtenář může dočíst, jsou až na výjimky všechny autentické. Skutečně se v těch dobách přihodily.
