Max Gronach popisuje Ostravu svého mládí.

Max Gronach popisuje Ostravu svého mládí. | foto: Alexandr Satinský, MAFRA

Kniha Ztraceni v sebeklamu přibližuje Ostravu šedesátých let

  • 1
Ztraceni v sebeklamu. Tak se jmenuje knižní debut ostravského spisovatele Maxe Gronacha. Příběh vystřízlivění z konce 60. let vydává ostravské nakladatelství Protimluv.

Co jste chtěl svým příběhem sdělit?
Už dávno jsem měl na srdci výpověď, jak to tehdy vlastně bylo. My mladí jsme tenkrát chtěli udělat díru do světa… A ta díra nás nakonec pohltila. Nakonec jsme se sice vyškrábali s pohmožděninami, ale následky nese i náš charakter.

Jste z Ostravy, jak se tehdejší doba promítá do zdejších reálií?
Všechny postavy v ní trpí falešnou představou, jsou zajatci iluzí. Vychází to z mé dobové zkušenosti, jak jsem měl možnost poznat život v Ostravě v 60. letech. Zvláště naše generace podlehla sebeklamu, ten se ostatně uhnízdí všude tam, kde jsou nějaké vztahy, vášně a city, kde usiluje člověk o nějakou životní výhodu, i když mnohdy nezaslouženou. U nás to bylo tehdy znásobeno i vyhlášením nové ústavy v roce 1960, která potvrdila vedoucí úlohu Komunistické strany Československa.

Co to konkrétně znamenalo?
Všichni jsme souhlasili, nikdo neprotestoval. Sebeklam mezitím zapracoval a osm let nato přišli všichni. Žádali si korekturu. Ale špatně si přečetli ústavu, kde byla zakotvena soudružská spolupráce se Sovětským svazem. Soudruh nenechá soudruha v bryndě. Sebeklam sice nebyl u konce, nicméně rozvod již byl v dohlednu.

Je sebeklam podle vás nějak zvláště příznačný pro české prostředí?
Při psaní Ztracených v sebeklamu mi došlo, že náš nepříjemně známý sebeklam je doma snad u všech národů světa. Ale v českých dějinách 20. století ho můžeme potkat mimořádně často.

Váš příběh začíná střelbou, hrozbou. Je skutečný?
Příhody, o kterých se v mé novele čtenář může dočíst, jsou až na výjimky všechny autentické. Skutečně se v těch dobách přihodily.