Třináct iráckých křesťanských uprchlíků žije od jara minulého roku v bytech v Českém Těšíně. Do Moravskoslezského kraje jich v loňském roce přicestovalo celkem dvacet.
Iráčané v Českém Těšíně |
„Přijely čtyři rodiny, z toho tři zůstaly a jedna se rozhodla vrátit zpátky domů. Najít zaměstnání po roce v České republice není pro tyto lidi vůbec jednoduché, ale skoro u všech v produktivním věku se to nakonec podařilo. Důležité je, že je přijali i lidé v Českém Těšíně. Nejlépe se začleňují děti, které dochází na křesťanskou školu a účastnily se například se spolužáky i táborů,“ přiblížila ředitelka Slezské diakonie Zuzana Filipková.
Oficiální podpora iráckých rodin ale po roce končí. „I tak jim budeme nadále pomáhat. Například nyní do práce nastoupily dvě ženy a je to pro ně složité, protože v Iráku je to nemyslitelné, tam jsou v domácnosti, takže jim jsme nápomocní. Dále se rodiny budou setkávat na společných seminářích, rádi bychom vyčlenili pracovníka, který se jim bude nadále věnovat,“ pokračovala Filipková, podle které byl nejtěžší začátek projektu: „Tehdy jsme narazili na poměrně překvapivě velký odpor lidí ve Smilovicích, pak se naštěstí situace uklidnila,“ připomněla Filípková.
Dva uprchlíci pracují v železárnách
Jeden z uprchlíků pracuje jako v truhlář, dva našli místo v Třineckých železárnách a dva další pracují ve Slezské diakonii. „Jeden z nich má ambice otevřít si restauraci s jejich kuchyní, ale je to zatím jen přání,“ uvedl Adam Sabela, který skupinu Iráčanů vyučuje česky a byl s nimi v kontaktu skoro každý den. V Těšíně žije i Karam Al Ajmaeah, ten chce studovat. „Je mi dvacet dva let, bydlím v Českém Těšíně, učím se česky,“ říká Karam lámanou češtinou.
S další komunikací mu už pomáhá tlumočnice: „Je tady rozdílné počasí než v Iráku a i vztahy jsou tady jiné. Lidé u nás žijí více pospolitým rodinným životem, kdežto tady se lidé více starají sami o sebe a taky tráví hodně času v práci,“ zmínil Karam, který je teď v přípravném ročníku Univerzity Palackého v Olomouci. Podle něj je největším rozdílem svoboda. „Ta spolu s demokracií je důležitá,“ dodal.
Jedna z rodin se i tak rozhodla během roku vrátit zpět. „Všichni z uprchlíků pociťovali stesk, někteří ho snášeli lépe, jiní hůř. Navíc situace v Iráku se zlepšila, takže otec rodiny se nakonec rozhodl odjet. Není se ale čemu divit, určitá míra frustrace z cizího prostředí je přirozená, navíc čeština je velmi těžká, takže jazyková bariéra zde bude ještě dlouho znát, přestože kurzy češtiny měli uprchlíci každý den. Pro rodiny, které zůstaly je ale klíčové, že tady jejich děti mají lepší vyhlídky do budoucna,“ popsal Adam Sabela.
Do České republiky přicestovalo skoro devadesát uprchlíků. „Aktuálně je 13 lidí v Českém Těšíně a 21 v Praze,“ uvedl výkonný ředitel nadace Generace 21 Daniel Žingor.
„Počty nejsou takové, jaké jsme si původně přáli, ale ve srovnání s ostatními státy, které se o začleňování také pokoušeli, jsme na tom velmi slušně. Lidé, kteří tady před rokem přicestovali byli v Iráku bezprostředně ohroženi na životech, měli zkušenost z uprchlických táborů, takže za zázemí byli velmi vděční. Po čase ale lidé zjišťují, že jsou na domovinu fixováni víc než předpokládali. Měl jsem zkušenost s rodinou v Brně, kde se dědeček rozhodl, že chce umřít doma a rodina ho vlasti následovala. U nich je to samozřejmá povinnost,“ dodal ředitel.
Iráčtí uprchlíci při výuce češtiny v květnu minulého roku:
