V šedesátých letech se sice nesměly nosit dlouhé vlasy, s tím si ale Cigánek coby budoucí kuchař poradil. „V učení byly povolené papírové čepky, pod které se ty dlouhé vlasy při jisté obratnosti daly zastrčit.“
Za typické jídlo podle Tomáše Cigánka platilo například šest rozvařených brambor, plátek hovězího a tatarka, vše za sedm korun.
„Lehce pod cenou se prodával smažený sýr, s to za 6,80 korun československých. Pivo stálo korunu dvacet. Tatarák padesát korun, což už bylo moc. Když nastala možnost, šli jsme do Fénixu a čtyři jsme si jej rozmíchali, každý si vzal jednu topinku. Při koncertech se zase hodně pilo. Existovali hráči, kteří se chlastem odrovnali. Naši základnu tvořila restaurace U Boříka a tam jsme si dávali plzeňské pivo s becherovkou, pil se ale i třeba fernet s pepsi. Já už v té době pracoval, kamarádi studovali, většinou chodili na Báňskou,“ vzpomíná Cigánek.
První koncerty v Přívoze a počátky kapely Vega
Ač kuchařský učeň, vášní Tomáše Cigánka byla hudba. Už ve čtrnácti letech odehrál svůj první koncert. „Za kostelem v Přívoze stála stavební průmyslovka, vedle ní měly Kovohutě sál, někdo nám zařídil, že jsme tam mohli vystupovat. Pionýrský buben a hajtka, basová kytara a podobně. Na kytaru s námi hrál Jan Kafka, který pak kreslil vtipy do Nové svobody, a já jsem zpíval, tehdy ještě bez mikrofonu,“ vybavuje si hudebník.
„To už byly základy kapely Vega. Každý jsme dostali 25 korun. Mezi publikem byli mladí, kterým začaly narůstat vlasy, za které je ostatní mohli tahat, vypadali jako Ringo Starr. Nosily se kaliopky, kalhoty do zvonu,“ líčí Cigánek začátky později úspěšné kapely Vega.
Tomáš Cigánek
|
Po čase už koncertovali pravidelně. „V pátky jsme hráli stabilně, v soboty taky a v neděle na takzvaných čajích, v Zábřehu. V pondělí byl sanitární den, v úterý zkouška, ve čtvrtek zkouška a v pátek už jsme opět vystupovali. Prajzská, Havířov, kulturák. Na VŠB se pravidelně konal Kolejáles, kde jsme hrávali i pro cizince, což byli v té době povětšinou Kubánci nebo Korejci. Třeba latinskoamerické tango,“ směje se Cigánek.
Zákaz na rok
Neohrozil je ani pověstný komunistický „inkvizitor“ předváděcí komise Matušínský.
„Ten nám tvrdil, že musíme mít jeden repertoár, my jsme měli dva. Takže jsme mohli hrát v duchu slaďáků Učiteľka tanca je moj sen, anebo přejít na hard rock ve stylu Black Sabbath. Pak jsme se museli různě přejmenovávat, byli jsme třeba Chameleon. Jednou vyšel v denním tisku článek ‚Chameleon se opět vybarvil‘, který zachytil smutnou událost, když parta vlasatých chuligánů napadla v šarvátce jednoho z pořadatelů. Rok jsme nehráli, jak nařídil Matušínský,“ dodává rocker.
I když tehdy nebyly podmínky pro rockovou tvorbu jednoduché, zdejší mládež se přesto dokázala záhy prosadit.
„Pro Ostravu byla typická špína a smrad, jako děcko si pamatuju, jak to bylo hrozné. Bydleli jsme v místech Inspektorátu bezpečnosti práce, takový dům s věžičkou. Tam jsem bydlel do mých třiceti. Hodně jsem dal na otce, který se vrátil z uranových dolů. Když říkal, že má husí kůži, nešel jsem ani na zkoušku. Sedl a vyprávěl, co zažil v base, pět let dřel na Příbrami za to, že byl kulak,“ popisuje.
Všude koksovny, doly a chemička
„Tehdy ještě bylo bydlení bez teplé vody. Tekla, ale musela se nahřívat. Měli jsme klasickou vaničku a na domovní chodbě krásné litinové umyvadlo, po kterém dnes všichni touží. Máma nastrouhala jelena – mýdlo, jinak nic nebylo. Často jsem pak míval poznámky ve škole: ‚Špinavé uši a krk, umýt, paní Cigánková.‘ Tak to chodilo v padesátých letech. Ale kde se měl jít člověk umýt, když netekla voda?“ popisuje Cigánek okolnosti živobytí.
A jaká byla samotná Ostrava? „Na Karolině koksovna, v Přívoze koksovna, pak chemička v Hrušově, jáma Jindřich. A v těchto sra.kách jsme museli žít. Jinak všude samí cikáni a já, Cigánek, jediný bílý mezi nimi. Uměl jsem perfektně jejich jazyk a dalo se s nimi vyjít. Tehdy jsme byli považováni za takzvané uličníky, děti odchované ulicí, na ulici se hrál i hokej,“ nešetří muzikant dobovými detaily.
„V centru tolik krásy, ale lidé jsou zalezlí v marketech“
Nedaleko jezdil vlak a jednomu místu se prý říkalo příznačně Bananas. „Jednalo se o rampu, kam z Přívozu přijížděly vagony plné banánů, takže tam bylo překladiště. My nakukovali přes závoru a občas nám pracovníci nějaký ten zelený banán hodili. Náklad byl určen pro komunisty. Jednou se ale stalo, že z dobytčáku vypadlo možná sto melounů, což byl pro nás svátek,“ usmívá se Cigánek.
„Ostrava byla ve své době skanzen, to nelze Pražákovi vysvětlit. Není možné, aby to pochopil. Rozdíl byl obrovský. Té špíny a marasmu, doupata u laubů na tehdejším náměstí a v okolí, kde se šlapalo. Vedle na Stodolní nebylo nic, opodál jatka.“
„Po revoluci se ale vše změnilo a udělat ze Stodolní výstavní lokál byl geniální tah, který pomohl Ostravě proslavit se. Jenže nic netrvá věčně. Onehda mi má dcera s povzdechem říkala, že v centru je tolik krásných míst, ale všichni jsou zalezlí v marketech. Ostrava je pěkná, nedám na ni dopustit. Když jdu centrem, tak mám husí kůži, starý Kuří rynek, donedávna podnikatelé v centru zanikali, ale začínají se vracet...“ uzavírá Tomáš Cigánek.
