Radimec tehdy studoval vysokou školu. „Ještě dříve jsem hrával s různými kapelami, nakonec to bylo s kapelou Experience. A když od nás odešel zpěvák, tak mě okolnosti přinutily zpívat. K našim pravidelným kšeftům patřilo například vystupování v restauraci Gól na Bazalech. Právě tam jsme se při hraní skladeb od Hendrixe, Ten Years After a jiných hodně vycvičili. Mně se to pak hodilo, když jsem si chtěl založit vlastní kapelu inspirovanou skupinami se třemi hráči, jako třeba Cream,“ líčí Radimec.
Tak byla založena kapela Elisabeth. Baskytaru měl vyřešenou díky sobě, zbývalo najít bicí a kytaru. Jak se ukázalo, tak obojí bylo k mání v jedné z hornických kolonií na Slezské Ostravě.
„Začal jsem se vyptávat po vhodných adeptech do party a jeden kamarád mě upozornil na dva bratry u Zárubku. Jeden kytara, druhý bicí - Jiří a Rudolf Chýlkovi. Slovo dalo slovo a v červnu 1970 jsme si dali metu, že každý den po celé prázdniny budeme cvičit a vytvoříme repertoár. Mezitím jsme stavěli aparaturu, kterou měl pod palcem výborný technik Jirka Jaroš,“ popisuje zrod další rockové formace.
„Zkušebna je fajn, ale sehraješ se až před lidmi“
Vzpomíná, že opravdu každodenně makali. „Kamarádi měli výhodu, že na Zárubku existoval malý kulturní dům zvaný Na Jakubce. Oni tam byli jako doma, díky čemuž jsme ho měli kdykoliv k dispozici, Takovou výsadu měla málokterá kapela,“ vypravuje.
Miloš Radimec
|
Přes léto 1970 se trojice sehrála a mohla vyrazit na první štaci. „V zásobě jsem měl dost vlastních skladeb, stačilo je vylovit ze šuplíku. Ty další se různě vypůjčily od zahraničních kapel. Navíc od října dorazila nabídka z Černé Louky z restaurace Permoník. V podzemí, kde poté vznikl klub Lennon, jsme třikrát týdně v trojici hrávali hard rock. Uvnitř bylo autentické prostředí, stojky jak na šachtě, kolem boxy, kde seděli lidé. Pro nás to byla neocenitelná zkušenost, protože teprve tam jsme se opravdu sehráli. Zkušebna je sice fajn, sehraješ se ale až před lidmi,“ pochvaluje si průkopnická léta hard rocku v Ostravě.
Soudruzi se brzy postarali o zákaz
Záhy o kapele Elisabeth věděla snad celá Ostrava. „Začala na nás chodit spousta lidí, protože takový bigbít v Ostravě nebyl. Nikdo nehrál v trojici a ještě tak tvrdě. Mělo to velký úspěch. Pak se stalo, že za námi začaly táhnout davy. K nejslavnějším vystoupením patřilo třeba to v kulturáku v Hošťálkovicích, kde bylo narváno,“ zmiňuje.
Jenže kapela nakonec na velkou popularitu doplatila. Když davy opouštěly kulturní dům, mnozí byli opilí. „Autobusy tehdy jezdily jen v pravidelných spojích, takže se do nich vešlo malé množství lidí. Zbytek zuřil a začal vyvracet ploty. Brzy nás soudruzi zakázali. Dokonce jsme byli na černé listině města s tím, že v Ostravě už nesmíme hrát. Prý propagujeme kapitalistickou kulturu a pobuřujeme veřejnost,“ usmívá se Radimec.
Kapela proto vystupovala na Karvinsku, na Hlučínsku nebo dokonce až na Vsetínsku.
Ruští důstojníci se dožadovali konce vystoupení
„Kytarista Jirka měl ten zákaz někde u sebe. Ale pro nás to znamenalo jen změnu místa koncertů,“ poznamenal. Se skupinou Elisabeth, pojmenovaná podle obdivovaného dívčího jména, se mladí rockeři dostali i do málo uvěřitelného místa – do kasáren sovětských vojáků v Bruntálu.
Miloš Radimec na koncertu rockové formace Hastr.
„Byl to nečekaný kšeft, s váháním jsme jej vzali. Finanční nabídka byla velice výhodná, tak jsme si dodali odvahu. Vjeli jsme dovnitř, v jídelně postavili aparaturu a velice opatrně jsme začali hrát české skladby nebo pomalé cizí skladby s českými texty. Dokonce jsme uměli z hecu jednu ruskou,“ vzpomíná.
Jenže klidný repertoár brzy vyčerpali, proto museli přitvrdili a navíc začali zpívat anglicky.
„Přiběhli sovětští důstojníci v červených čepicích, začali mávat rukama a volali, že to je konec. Lekli jsme se, jestli nepojedeme na Sibiř, naštěstí nás pustili, ještě jsme si stihli v jejich obchodě koupit vodku. Jakmile jsme vyjeli z brány, hned jsme lahev otevírali a pořádně se napili, že jsme to přežili. Tak velkorysou nabídku jsme pak už nikdy nedostali. Naštěstí,“ směje se při vzpomínce na podivný koncert.
