Kubíček zavzpomínal na někdejší výroční koncert, který vzápětí rozprášila Veřejná bezpečnost. Máničky byly režimu trnem v oku a i blues samo o sobě znamenalo zakázaný styl.
„Nedávno uplynulo od oné události pětatřicet let. Vidím to jako dnes, stalo se to 1. prosince v šenovské restauraci na Lapačce. Na koncert byly pozvány různé undergroundové kapely, a když měly začít hrát, tak přijela lokální bezpečnost. Předtím bylo všechno v pohodě, skvěle jsme se bavili. Jenže místním se ti účastníci vystoupení nelíbili, tak na ně zavolali policajty,“ vzpomíná hudebník.
„Jenže to nestačilo, lidé se chtěli bavit a hrálo se dál, a tak přijel z Frýdku-Místku pohotovostní pluk a všechny nás zmlátili a pozavírali. Pamatuji si, že nás vyšetřovali a vyslýchali v nějakém kině. Nakonec jsem dostal podmínku, jenže to jsme byli dva měsíce ve vazbě na Krajzáku, než nás koncem února pustili,“ popsal někdejší potíže.
Petr KubíčekHudebník Petr Kubíček se narodil v roce 1964 v Českém Těšíně. Lídr bluesové formace PBK Blues, která začala oficiálně existovat až v roce 1986, protože její první koncert byl v prosinci 1984 rozprášen Veřejnou bezpečností. Kapela se orientovala na polskou scénu, zvláště na tvorbu legendárního bluesmana Tadeusze Nalepu. Jeho odkazu jsou dodnes věrní a na polské scéně pravidelně hostují. Loni nahráli nové CD Tribute to Nalepa Czech Volume, které jim pokřtil americký host George Gral. |
Blues zasvětil svůj život a dnes vypráví s úsměvem i o mnoha trpkých zkušenostech. PBK Blues vzniklo oficiálně až o dva roky později od zásahu na Lapačce, poté co byli hudebníci nejen propuštěni z vazby, ale museli si také odsloužit vojnu.
Buzerace Státní bezpečnosti
„Nejhorší bylo, že nás měla Státní bezpečnost v hledáčku. Buzerace ze strany estébáků byla o nervy. Dělal jsem na šachtě Dukla ve výtvarné propagaci. Všude za mnou jezdili autem, marně jsem jim utíkal, vyvolávali mě rozhlasem. Přesto jsme hrávali, měli jsme strach a vždycky to dopadlo stejně, policajti nás rozprášili,“ popisuje Kubíček.
Jednou z mála šancí, jak se setkávat, byly takzvané zakázané srazy, což znamená, že kdo měl k dispozici dům, ať v Ostravě, Havířově, Orlové a okolí, mohl poskytnout dočasné útočiště, dokud si podezřelých mániček nevšimli třeba sousedé - udavači.
Možností, kde hrát na veřejnosti, bylo pramálo. „První oficiální koncert PBK Blues se konal na havířovském Rockfestu, nečekaně jsme ho vyhráli, ale to už nás vnímali s tím, že jsme někde jinde než představitelé oficiální kultury. Pak jsme hrávali v ostravském Žaláku nebo na Černé louce, kde se setkaly kapely jako Buty nebo Mňága a Žďorp. Psali o nás tehdy, že hrajeme zemité blues,“ říká Kubíček.
Tehdejší kapely se vzájemně navštěvovaly, měly společné zkušebny, třeba na zámku v Životicích. Vznikaly tam vůbec první punkové kapely v Československu, jako třeba Hlavy 2000 nebo Kmochova Paralýza.
Záchytný bod Polsko
Komunistický režim tyto aktivity pronásledoval. „Brávali nás jako kapelu, která burcuje lidi. Jednou mě odvezli na policejní stanici v Karviné s tím, že hraju americkou hudbu, místo abych hrál tu naši, krásné české věci. Jenže my jsme tehdy hodně poslouchali polské rádio. ‚Trujka‘ byla tím největším inspiračním zdrojem, pořady o blues dávali každé pondělí. Jinak hudbu jsme měli v rodině, táta hrával na bicí v dixielandu. Takže i přes prorežimní zákazy jsem na blues vyrostl právě ve zdejším kraji,“ směje se Kubíček.
„Zásadní se pro nás stal rok 1986, když jsme nahráli skladbu polského kultovního zpěváka blues Tadeusze Nalepy Modlitba. Osobní setkání s ním nám otevřelo další perspektivu a dodnes se jeho odkazu aktivně věnujeme včetně polských hostování,“ popisuje.
Přestože PBK Blues hrají už přes čtyřicet let, své druhé album vydali teprve loni. Vyšlo pod názvem Tribute to Nalepa Czech Volume. Inspirací pro tuto desku byla účast na polském festivalu Otwock. To by za totality bylo možné jen tajně a ještě dobrodružně. „Tehdy bylo těžké se kontaktovat i se samotným sousedním Polskem. Mně ale už pak o nic nešlo, zabavili mně sice pas, ale časem jsem zjistil, že Olše není tak hluboká,“ říká Kubíček.
Po revoluci se vše změnilo k lepšímu
Asi čtrnáct dní před revolucí se konalo hudební setkání ve Vratislavi. „Tehdy jsme taky chtěli překročit řeku, ale chytli nás, a jak jsme zjistili, všechno už měli nahlášeno. Trasa překročení se nacházela u Chotěbuze a byla vyzkoušená letitou praxí. Tehdy jsme ale zřejmě udělali chybu, že jsme si z hospody vzali taxíka. Taxikáře překvapilo, že chceme právě do Chotěbuze, a byl zvědavý, co tam budeme dělat. Tak jsme mu naznačili, že je tam trasa. Je možné, že nás udal. Cesta se používala sice dlouhodobě, ale jenom jednou se vyzkoušel taxík,“ usmívá se Kubíček.
Když se bluesový srdcař ohlédne za minulostí, je přesvědčen, že mu z ní nic nechybí, po revoluci se všechno změnilo k lepšímu. Pro Ostravu podle něj byla vždy typická silná hudební scéna a průmysl. „Ostrava tehdejší doby mně připomínala americký Detroit, což je taky hodně průmyslové město, celé špinavé, plno továren. Je v něm ovšem silný hudební základ, což na Ostravsku je taky,“ míní. „Tehdejší kultura byla opravdovější. Dnes se za řadou věcí skrývá pouhý byznys. To je možná jediné, co za to stálo, ta opravdovost. Jinak kultura začala žít po 90. roce.“
