Ke své práci Petr Majer přistupuje s mimořádnou pečlivostí, což potvrzuje i ocenění Kronikář roku, které získal v roce 2014. „Práce kronikáře je poslání i závazek, nejde ošidit,“ říká.
Události v Bystřici mapujete po mnoho let. Vy jste se tu narodil?
Ne, ne, narodil jsem se v Orlové na Karvinsku. Od patnácti let jsem byl ve vojenské uniformě, a když jsem se v roce 1971 oženil, tak jsme se s rodinou dvanáctkrát stěhovali. Nakonec jsme skončili na dlouhou dobu ve Studénce na Novojičínsku, odkud jsme se v roce 2005 přestěhovali do Bystřice. O rok později jsem odešel do důchodu.
A historii jste se věnoval i dříve?
Právě že ne. Historie mě samozřejmě zajímala, především ta vojenská, ale soustavně jsem se jí začal věnovat až po roce 1989, kdy jsem pracoval jako analytik na ministerstvu obrany.
Takže jste k ní měl vždycky blízko.
Od samého počátku, ano. Zajímala mě hlavně literatura faktu. V roce 2005 jsem pak vydal svoji první knihu s názvem Jsme hrdí na svou zemi aneb Se známými i neznámými lidmi na vlasteneckou notu. Tehdy jsem udělal rozhovor asi se stovkou politiků, umělců a dalších lidí. V roce 2008 mě oslovil bývalý starosta obce Ladislav Olšar, zda bych nedělal kronikáře. A tím to všechno začalo. Paměť je pomíjivá a čas je neúprosný. Toho jsem se vždycky držel.
Jaké byly vaše začátky?
První, co mě napadlo, bylo dělat rozhovory s pamětníky. Udělal jsem jich okolo padesátky a mnoho z těch lidí, které jsem oslovil, už bohužel mezi námi nejsou. Ale jinak jsem vůbec nevěděl, do čeho jdu.
Bylo něco, co vás překvapilo?
Vůbec jsem třeba nepočítal s tím, jak složité bude získávat informace. Musel jsem si také udělat osnovu, protože můj předchůdce ji neměl a psal kroniku ručně.
Kroky na schodech, silueta kočáru. Kastelán Sovince nejen o paranormálních jevech |
Takže jste po něm vše převzal?
Převzal jsem materiály a začal psát. Nikoliv ručně, ale elektronicky na počítači. Od roku 2008 jsem napsal už dvanáct kronik, z nichž každá má sto až dvě stě stran.
To je velký záběr.
Ano, ale naše obec je největší v České republice a já se snažím zaznamenávat každý den. Nejde nic vynechat, protože pak už si budete jen velmi těžko vzpomínat, jak se všechno stalo.
Co všechno tedy kvůli kronice shromažďujete a zapisujete?
Dávám dohromady fotografie, kterých mám už několik tisíc. Ačkoliv v současnosti zveřejnit fotografii je poměrně hodně složité, a to kvůli zákonu na ochranu osobních údajů. Shromažďuji také různé dokumenty, dříve to byly například i domovské listy a podobně. A pak samozřejmě zapisuji nejrůznější události.
Jak dlouho trvá napsat takovou kroniku?
To se nedá spočítat, jsou to stovky a stovky hodin.
V Bystřici se často mluví po našimu nebo polsky. Není to pro vás problém?
Mám výhodu, že u nás doma jsme mluvili nářečím a před odchodem do důchodu jsem si udělal státní zkoušky z němčiny a polštiny. Často si musím nějaké materiály překládat a je to velké usnadnění, protože do kroniky mohu zapsat jen to, co mám potvrzené minimálně ze dvou věrohodných zdrojů.
Jak velkou část vaší práce tvoří bádání samotné?
Zhruba třetinu. Mnoho času trávím ve Státním okresním archivu, v Zemském archivu a podobně. Ty mi vydají určité spisy či dokumenty, které si předem vyžádám, ty pak studuji několik týdnů i měsíců. V rámci Bystřice pak zkoumám dokumenty, které mi lidé dají, například i rodné a úmrtní listy, fotografie a podobně.
To vypadá hodně náročně na čas.
Ano, ani se to nedá spočítat. Je to v podstatě práce na plný úvazek a moje žena z toho moc nadšená není. (směje se)
Divadlo má být zábava, říká ředitel Komorní scény Aréna Jakub Tichý |
Jak vypadá váš běžný den?
Ráno vstávám ve čtyři hodiny a u počítače vyřizuji e-maily, které mi lidé píšou. Snažím se odpovídat svědomitě, co nejdříve a správně, získat si jejich důvěru. Na vztazích s lidmi hodně záleží, i když to řada kronikářů nedoceňuje.
A co potom?
Pak se podívám do kalendáře, co se děje. Sleduji několik webů, kde jsou napsané události, které se chystají. Následně zjišťuji, zda je v mých silách se na akci dostat a nafotit ji.
To jste pořád v pohybu.
Ano, ale ne na každou takovou akci opravdu chodím osobně. Jde o to, že musí mít nějakou informační hodnotu, u některých stačí jen zapsat, že se staly.
Má kronika nějaká pravidla?
Je to vždy na kronikáři samotném, ale každý den zapisuji například počasí. Na internetu se v dnešní době dá dohledat, jaká byla předpověď, ale já zaznamenávám skutečnost. Dodržuji také osnovu, kterou jsme si stanovili s obcí. Domluvili jsme se, že do kroniky budu zahrnovat spolky, církve, školy, sport a podobně. Tuto osnovu nikdy neměním, protože můj nástupce pak bude mít při hledání usnadněnou práci. Na kronikáři je hlavně zachytit současnost takovou, jaká opravdu je.
Takže se snažíte být nestranný?
Ano, já nemůžu nikomu stranit. Musím psát, jaké to bylo ve skutečnosti, a musím to mít potvrzené. Svůj názor a úvahy samozřejmě mám, ale nenapíši je tam. Ne každý kronikář z mých předchůdců ale takový byl.
Je něco dalšího, co do kroniky nepíšete?
Nepíšu o mezinárodní situaci, pokud se nějak nedotýká Bystřice. Když byl covid, tak se tam objevil. Dopady války na Ukrajině na naši obec tam také zapisuji, v Bystřici je nyní 29 utečenců z Ukrajiny. Takže tohle tam patří. Ale nebudu hodnotit to, že Biden spadl ze schodů a podobně.
Zaznamenáváte události každý den?
Snažím se, ale někdy to samozřejmě ani nejde. Vždy si vytipuji ty nejdůležitější milníky – z pozvánek, z toho, co se děje, sleduji jednání zastupitelstva.
Kronikář Petr Majer zaznamenává dění v Bystřici již od roku 2008.
Kde všechny ty dokumenty a zápisky uchováváte?
S tím jsem měl problém od počátku. Tehdy jsem dostal místnost v suterénu obecního úřadu, poté vzniklo muzeum a věci se přemístily. Mám k dispozici jen jednu skříň, která je úplně plná. Doma mám velký pokoj, v němž mám samé regály a stovky různých šanonů. Snažím se vše schraňovat. Později to dám buď mému nástupci, nebo věnuji Muzeu Těšínska. Ale rozhodně nic nebudu vyhazovat, to by byl barbarský čin.
Zmiňoval jste, že je důležité mít důvěru lidí. Jak s nimi udržujete vztahy?
Je důležité, aby mě lidé znali, ale občas mi vztahy dělají problém. S některými je mám perfektní, takže mi například někteří vedoucí spolků sami posílají, co se bude dít nebo co za daný rok udělali. Pak jsou ale lidé, se kterými to je horší, i když na mě zatím za dobu mého fungování nebyly stížnosti.
Není to někdy vyčerpávající?
Máte pravdu, někdy už cítím únavu. Těch informací je opravdu hodně, a jak jsem říkal, je důležité vybrat ty, které jsou podstatné. Vzhledem k mému věku přemýšlím nad tím, kdo po mně práci kronikáře v obci převezme.
Vy také přednášíte. Pomáhá vám to zároveň navazovat kontakty?
Určitě, lidé se pak na mě obracejí, píší mi. Často se ozývají i odjinud, že by také chtěli přednášky, přednáším v knihovnách i ve školách. Je to ale velmi náročné na přípravu a čas.
Na jaká témata přednášíte?
Pořádám přednášky o kronikářské práci, o místních krčmách a hospodách, o paleontologii, válečných veteránech… Témat je celá řada.
Mají lidé o historii stále zájem?
Mají, i když ne všichni. V momentě, kdy nějaké téma zaujme, tak jsou sály naprosto plné, někdy se musí přidávat i židle. Rozhodně to pak není otázka pěti šesti lidí, ale třeba osmdesáti.
Co lidi zajímá nejvíce?
Většinou regionální historie. Lidé jsou často, jak já říkám, regionální patrioti. Jsou hrdí na to, že se tady narodili, že tady žijí, že tady žili i jejich předci. Občas se proto na přednášky snažím pozvat i pamětníky.
7. června 2023 |
