Ivančena pod Lysou horou v Beskydech je pro skauty něčím stejně významným jako Mekka pro muslimy. Každý rok v dubnu se sem vydávají nejen čeští skauti, ale také jejich kamarádi ze Slovenska a Polska, aby na tomto místě uctili památku skautů popravených v polském Těšíně pár dní před koncem druhé světové války.
V sobotu se na Ivančenu vydají opět (podrobněji zde). A nebude mezi nimi chybět ani Stanislav Kučinski z Ostravy, který na Ivančenu chodí od roku 1976.
„Tenkrát jsem chodil do šesté třídy. Jeden z vedoucích našeho oddílu František Klemenc s Jiřím Gojem Gaučem, který mě přijímal do oddílu v roce 1975, nesli na začátku 60. let nový kříž na Ivančenu a Jiří Goj Gaučo pak Ivančenu hodně propagoval hlavně mezi trampy,“ vysvětluje Stanislav Kučinski, proč s nimi vedoucí chodili na Ivančenu.
Stanislav Kučinski si dodnes pamatuje, že mohyla na Ivančeně byla dost velká už v době, kdy tam byl poprvé.„Mohyla byla průchozí. Byla tam chodba a výklenky. To na mě hodně zapůsobilo, protože od roku 1969 to byla spíše jen taková velká hromada. Díky trampům se značně rozrostla.“
V mládí jezdil na Ivančenu o den dříve
Na konci 70. let ukončil Stanislav Kučinski základní školu. Následně začal chodit do učiliště a na Ivančenu začal jezdit společně s dalšími kamarády jako tramp.
„Už si nepamatuju přesně, jestli šlo o rok 1980, ale vím, že policisté vždycky dělali kontrolu na mostě ve Frýdlantu nad Ostravicí. Ať už šel člověk pěšky nebo jel autobusem, všechny pokaždé kontrolovali,“ upozornil.
„Kamarád měl v Malenovicích chatu, takže jsme jezdili už v pátek, ale už i v ten den vždycky hlídali a ptali se, kam jedeme. Když jsme říkali, že na chatu, odpovídali, ať nelžeme a že nemáme chodit na Ivančenu,“ pokračoval. „I když jsme se někdy dělali blbí a říkali, že nevíme, o co se jedná, vždycky jsme pak v sobotu zamířili k mohyle.“
Stanislav Kučinski patřil vždycky k ostravskému oddílu. A dodnes vzpomíná, jak vznikly jeho černé šátky se zeleným lemováním.
„Když se v roce 1970 přecházelo pod Pionýr, tak tehdejší vedoucí Jiří Švejda Křenda měl kamarády na šachtě a udělali zrovna nějaký rekord. Když vyfárali, předali nám oficiálně tyto šátky v havířských barvách a soudruzi nám je nemohli zakázat, protože horníci pro ně byli na dělnickém postu úplně nejvýš,“ podotkl.
„Proto jsme pak jezdili na různé akce s oddílovými šátky, přitom jsme neprovokovali. Měli jsme zelené pionýrské kroje a k nim tyto šátky.“
Později Stanislav Kučinski několik ročníků vynechal, protože hrál aktivně baseball. Na Ivančenu tak chodil jiné dny v roce, ale neúčastnil se každoročních výstupů s ostatními skauty.
„Nebyl jsem tak ani na první oficiální Ivančeně po revoluci v roce 1990, takže jsem nezažil tu velkou slávu, když byli skauti nastoupení na hřišti v Malenovicích,“ řekl.
Na Ivančeně jsou kameny i z Afriky či z podzemí
O tom, jak významným místem Ivančena je, svědčí i to, že na tomto místě jsou kameny ze všech koutů světa. Dokonce se tvrdilo, že je mezi nimi i jeden z Měsíce.
Památník na IvančeněKamenná mohyla, ležící pod vrcholem Lysé hory ve výšce 925 metrů nad mořem, byla postavena na památku ostravských skautů, kteří byli těsně před koncem války popraveni za účast v protinacistickém odboji. Přátelé z jejich oddílu zde jako připomínku pětice zastřelených mladíků v roce 1946 vztyčili kříž, kolem nějž se postupně začala vršit mohyla z přinesených kamenů. Po roce 1948 se Ivančena stala i symbolem boje proti nesvobodě a navzdory nepřízni režimu se stále rozrůstala. |
„Když jsme ale mohylu rozebírali, abychom kameny rozložili na nové kaskády, tak jsme ho nenašli, takže je to s největší pravděpodobností jen mýtus,“ poznamenal Kučinski.
„Každopádně jsou tady kameny z Peru, Bolívie, ukrajinského Majdanu, Řecka či Japonska,“ vyjmenoval. „Je tam i kámen z Afriky z hrobu tamního skautského starosty. Skauti přepravili tento kámen do Japonska na jamboree a další k nám. Do těchto zemí se totiž jejich starosta chtěl někdy podívat.“
Letos budou skauti kameny druhým rokem pokládat na stupňovité kaskády, které nahradily mohylu. Ta už přestávala být stabilní a začínala se bortit.
„Mohyla se přestavovala už v roce 1995. Tehdy se prosypávala drtí a čekalo se, že kořeny skalniček stavbou prorostou a zpevní ji. Jenže turisté to nevěděli, takže to v létě škubali, když to viděli zarostlé. Rostlina, která měla vstřebávat vodu a zpevnit mohylu, tam tak nevyrostla. Hlína držela vodu přes zimu, takže se pak mohyla rozpínala. Proto se pořád bortila,“ ozřejmil Kučinski.
Tomu se nové uspořádání kamenů líbí už od doby, kdy viděl vítězný návrh na přestavbu. „Když se na terasy budu dívat zespodu, tak se mi změní v jednu velkou mohylu. Navíc jsou to základy na další skládání kamenů, i tam může vzniknout další průchozí mohyla,“ míní.
„Věřím tomu, že takto můžeme kameny na Ivančenu nosit minimálně dalších padesát let,“ uzavřel.
