Hustá mlha, zima a chvílemi i nepříjemné sněhové kroupy. Ani nevlídné počasí neodradilo stovky skautů z celé republiky, aby uplynulou sobotu zavítali na Ivančenu pod Lysou horou. Tradičně zde uctili památku pěti členů Odboje slezských junáků, kteří byli popraveni 24. dubna 1945 v polském Těšíně na židovském hřbitově.
Mohyla na Ivančeně však postupem času natolik nabobtnala a začala se bortit, takže ji skauti museli rozebrat a kameny z ní uložit do stupňovitých kaskád, což ne všichni uvítali. Letos tak skauti poprvé měli přinesené kameny přiložit na nedávno vytvořené kaskády. Jenže ty byly pod sněhem, protože do Beskyd se ještě vrátila zima.
„Nejsou skrz sníh ani příliš vidět,“ pokrčil rameny Dušan Mlýnek, který na Ivančenu chodil od roku 1966 s trempy a od roku 1968 se skautským oddílem, který vedl. Patří mezi ty, kterým se kaskády nelíbí.
„Mohylu budovala po sedmdesát let bezejmenná skupina skautů, trampů a procházejících turistů, kteří zanechali své otisky na donesených kamenech. Mohyla vznikla spontánní činností mnohých lidí a měla tak zůstat. Nelíbí se mi, že aktivisté ze skautských řad z ní udělali urnový háj,“ poznamenal.
Kdysi skauty pronásledovali příslušníci tehdejšího SNB
„Mohyla se začala hroutit, protože všichni na ni začali kameny přikládat jen tak, aniž by uvažovali nad tím, jestli bude její konstrukce držet, nebo ne,“ upozornil. „Kdysi jsme tady totiž chodili na podzim a nově přinesené kameny jsme vždycky přeskládali tak, aby mohyla držela. Dneska tohle nikdo neřeší. Navíc vedoucí oddílů dovolují dětem, aby po ní různě skákaly, proto se začala bortit.“
Dušan Mlýnek zažil ještě před revolucí také ročníky, kdy byly výstupy k mohyle režimem zakázané, takže účastníky mnohdy pronásledovali příslušníci tehdejší SNB.
„Dnes už je to pro mladou generaci jen jeden z výletů a setkání, které mohou absolvovat beze strachu, že jim někdo bude kontrolovat občanky, že je policajti vyhodí z autobusu a pošlou hlášení do školy nebo zaměstnání. Kdysi to mělo punc dobrodružství a malého odporu proti režimu.“
Při poledním proslovu před nastoupenými skauty, kteří se seřadili na stupňovitých kaskádách, se ujal slova také Eduard Konvička, který je vedoucím oldskautů v Moravskoslezském kraji. „Ohromně si vážím toho, že jsme se tady sešli v takovém počtu navzdory nepříznivému počasí,“ řekl Konvička.
„Pokud sami uvidíte, že se někde děje bezpráví, nepřehlížejte to a vždycky na takový fakt upozorněte. Moc bych vám přál, abyste už nikdy nezažili žádnou válku,“ promluvil k davu Konvička, kterého skauti oslovují přezdívkou Pajtaš.
Kaskády mají i příznivce. Zapadají podle nich do krajiny
Mezi stovkami přítomných byli na Ivančeně i ti, kterým se nové uspořádání kamenů líbí. Patří mezi ně například Martin Vaňka.
„Je třeba jít s dobou. Ač se to některým nemusí líbit, faktem je, že mohyla už vypadala nevzhledně, to nemůže nikdo popřít,“ řekl Vaňka. „Kaskády do krajiny přirozeně zapadají a dávají novou možnost skautům a trampům, aby je novými kameny neustále rozšiřovali. Třeba z nich v budoucnu vzniknou nové mohyly,“ zamyslel se.
„Navíc je to zábavný způsob, kterým můžeme dětem vysvětlit, co je principem této akce. Takto to pochopí mnohem lépe, než kdyby jim o tom jen někdo vykládal ve škole.“
Vaňka chodí na Ivančenu nepřetržitě od roku 1989. Jednou tady taky zažil zajímavý příběh.
„Když jsme s trampy spali na Chladné vodě, přišel k nám Harry, který se o Ivančenu staral. Poprosil nás, jestli bychom odtud neodnesli několik stromů nahoru na Ivančenu. Šli jsme prudkým srázem do kopce a pak hřebenovkou k mohyle. Jakmile jsme je donesli na místo, Harry nám poděkoval a zmizel v lese,“ popsal.
