V minulém dílu mého deníku jsem psala o nepříjemných komentářích na mou adresu a k mé rodině. Dnes však chci poděkovat neuvěřitelně milým a sympatickým lidem za jejich podporu, nabídky pomoci a za milá slova. Děkuji! Češi, jste neuvěřitelní!
Dostala jsem spoustu zpráv na Facebooku a také dopisů do redakce s podporou! Abych byla upřímná, v určitém okamžiku to pro mě bylo velmi obtížné, když jsem si uvědomila, že všechno kolem mě je proti mně. Teď chápu, že to tak není. Ještě jednou děkuji... Jsem ohromena pozitivními emocemi. K úplnému štěstí mi chybí manžel, mí blízcí lidé a samozřejmě mír na Ukrajině.
Moje kamarádka Aňa, která se mnou přijela do Ostravy, nedávno odjela s dcerami Vikou a Kristinou na Ukrajinu do Lvova. Kristině byly 2 roky a podařilo se jim domluvit si setkání s jejím otcem Alexejem. Alexej si předem koupil jízdenky na vlak z Dnipru, dívkám pak z Ostravy, ve Lvově se potkali, oslavili narozeniny a strávili spolu několik dní.
Měli štěstí, že když byli ve Lvově, Rusové město neostřelovali a poplachy tam byly jen v noci... Konečně mohli strávit čas celá rodina pohromadě. Představuji si, jaké je to štěstí, vidět se znovu po čtyřech měsících odloučení... S manželem Danilem se také chceme co nejdříve setkat, ale tak, abychom se už nerozcházeli.
Nechci, aby naše děti znovu prožily ten okamžik odloučení, zvláště můj syn Nazar, myslím, že by to bylo pro něj hodně těžké. Stále si pamatuji to hrozné rozloučení s Danilem na nádraží před naší evakuací – ty slzy, otázky a touha utéct všem a přitisknout se ke svému milovanému. Manželovi a tátovi...
Konec bezpečí
Aňa mi řekla, že jakmile překročila polsko-ukrajinskou hranici, přišla o pocit bezpečí. Opět pak slyšela sirény, viděla vystrašené lidi a rozhodla se, že dokud válka na Ukrajině neskončí, domů se nevrátí. Zpět vzala Aňa s sebou svou matku a nyní žijí spolu. Aňa bude moci pracovat a její matka jí bude pomáhat s dětmi.
Anna RybakNarodila jsem se ve městě Záporoží, kde ještě nyní žijí moji rodiče a babička. Před válkou jsme s mou rodinou bydleli v městě Dnipro, kde nyní zůstal můj manžel Danil a mnoho mých přátel. Mám dva milované syny, čtyřletého Nazara a dvouletého Mirona. Vystudovala jsem marketing na Berdyansk University of Management and Business. Před válkou jsem pracovala pro Vodafone Ukrajina. |
Jen musí najít byt v Ostravě, protože místo, kde nyní bydlí, musí do konce srpna vyklidit. Její starší dcera Vika půjde v Porubě do 1. třídy, mladší dcera Kristina bude od září v jeslích v Mariánských Horách. Prosím i čtenáře o pomoc, možná pronajímáte byt nebo někdo z vašich známých v Porubě nebo Mariánských Horách, napište, prosím...
Moje děti chodí opět do školky, která byla na začátku července zavřená. Nazar se hlavně těšil, že si bude zase hrát se svým českým kamarádem Lukášem. Myslím, že jim je spolu veselo a Nazar teď každý večer vypráví o tom, jak se skvěle bavili.
Dnes o postupu vojsk psát nebudu
K tomu jsme našli další místo pro trávení volného času dětí – dětské hřiště Dolina. Děti byly velmi spokojené, Nazar byl nadšený z lanové atrakce a Miron si se mnou užil sjíždění velkého kopce. Úsměvy dětí jsou samozřejmě asi to nejdůležitější a nejpříjemnější, co teď může být.
V článku chci také zmínit dalšího úžasného člověka. Když jsme poprvé přijeli do České republiky, přijala nás a hodně nám pomohlo Jana Prokopová. Jana měla nedávno narozeniny. Drahá Jano, blahopřeji ti a přeji všechno nejlepší! Zůstaň vždy tak milá, krásná, laskavá a harmonická, buď šťastná!
Každý díl Deníku obvykle končím zprávami z Ukrajiny. Dnes chci udělat výjimku. Nebudu psát o zprávách z fronty ani o tom, že města jsou pod raketovými útoky, to vše není u konce. Chci však říct, že je důležité, abychom věřili ve vítězství a že to všechno určitě skončí a skončí to správně. Věřím v naši armádu, v naši sílu, věřím v laskavé a čestné lidi. Všechno bude v pořádku!
