Nová zkušenost – v prvním červencovém týdnu nefungují v České republice mateřské školy. A tak jsme se sestrou Marinou a našimi dětmi měli trochu neplánovanou dovolenou. Rozhodli jsme se si ji nicméně co nejvíce užít.
Chtěli jsme mimo jiné navštívit zoo a poznat další části města. Ale život si jako obvykle udělal svou vlastní korekturu, děti zase onemocněly, takže i víkend strávíme doma. Mimochodem, na Ukrajině nebyly na léto zavřené školky, fungovaly v normálním režimu, takže i takové letní prázdniny jsou pro nás novým zjištěním.
Pokračuji ve studiu češtiny, seznamuji se s vaší zemí, jejími zvyky a způsobem života. Pracuji v MF DNES a pro zpravodajský portál iDNES.cz. I pro mou práci jsou jazykové kurzy hodně důležité, je to pro mě a moji rodinu obrovská pomoc.
V minulém dílu deníku jsem psala, že moje kamarádka Lena měla problém se zlomeným předním zubem a velmi dlouho jsme hledali zubaře, který by její problém dokázal vyřešit.
Naštěstí se Leně lékaře sehnat podařilo, i když to bylo hodně složité. Nyní se může opět bez obav usmívat. Ceny za stomatologické služby jsou v Česku vyšší než na Ukrajině, vyléčení zubu ji stálo asi pět tisíc korun, přesto je Lena moc ráda, že se vše povedlo.
Také se chci pozastavit nad komentáři k mému deníku. Stále více jich je negativních. Člověk má dojem, že kvůli mně se Čechům žije hůř, jako bych já – nebo můj pobyt tady – byla důvodem všech českých potíží.
Píšou mi – vrať se na Ukrajinu. Věřte, že bych se moc ráda vrátila domů, kde je můj milovaný manžel, rodiče, mí přátelé. Možná nebýt těchto monstrózních událostí, nikdy bych Českou republiku nenavštívila, ale bohužel v mé zemi je válka s každodenním ostřelováním a oběťmi mezi civilním obyvatelstvem, nemohu ohrozit své děti. Nezůstala jsem doma, když Rusové bombardovali moje město...
Darované bayraktary
Rozhodla jsem se je odvézt pryč a zachránit je před ruským světem. Teď chápu, že se tady nikdy nestanu místní a navždy budu pro Čechy cizincem...
Mezitím v mé zemi pokračuje válka, která se týká všech. Dnes se chci zastavit u jednoho zajímavého momentu, jednoty a vzájemné pomoci. Před několika týdny obyvatelé Litvy s pomocí několika novinářů sháněli peníze na turecký bezpilotní letoun bayraktar. Když se částka vybrala, turecká firma peníze nepřijala.
Anna RybakNarodila jsem se ve městě Záporoží, kde ještě nyní žijí moji rodiče a babička. Před válkou jsme s mou rodinou bydleli v městě Dnipro, kde nyní zůstal můj manžel Danil a mnoho mých přátel. Mám dva milované syny, čtyřletého Nazara a dvouletého Mirona. Vystudovala jsem marketing na Berdyansk University of Management and Business. Před válkou jsem pracovala pro Vodafone Ukrajina. |
Dron Litevcům darovala a oni jej předali Ukrajincům. Ti pak sháněli finance na další bayraktary a za necelý týden obyvatelé vybrali částku na nákup až čtyř dronů! Turecká společnost se ale opět rozhodla je darovat!
Důležité nezůstat lhostejný
Nyní se podobné akce zúčastnili i Poláci a vybrali pro nás na bayraktary více než 5 milionů zlotých. Kromě dronů pomáhá našim klukům přiblížit vítězství také polská a česká technika.
Anebo americké raketomety HIMARS. Ty už ničí sklady se zásobami agresora, munici, kterou by pak mohl poslat do poklidných čtvrtí a domů. Proč to píšu – chci, abyste věděli, že vaše pomoc je velmi citelná a velmi potřebná!
A nejde jen o zbraně od vlády zemí, ale také o lidskou podporu. Věřte, že lidem, kteří přišli o své domovy, je těžko. Také cítíme bolest této války a prožíváme každou její sekundu...
Myslím si, že nyní je velmi důležité pro každého, kdo může, nezůstat lhostejný, protože zatímco něco prožíváme, zatímco válka nám brání spát, jíst, číst, žít, máme budoucnost pro život po... Život po válce. A když mluvím o nás, nemluvím jen o Ukrajincích, mluvím o celém civilizovaném světě...
