Dance show Opava vypukne za dva týdny. Je už vše nachystané, nebo panuje shon?
Teď jsem v tom největším zápřahu. Od účinkujících si nechávám poslat hudbu a se zvukařem ji kompletujeme. Mám radši, když je vše připravené, aby se vystoupení doplňovala, navazovala na sebe, aby se nestalo, že budou mít tanečníci podobnou nebo stejnou hudbu. Někteří to ale nechávají na poslední chvíli a já čekám a jsem ve stresu.
Jak si takovou přehlídku vůbec představit?
Tanečníky máme z celé republiky a vybírám je tak, aby byl program stylově různorodý. Klasické břišní tance i jejich odnože, například orient fantasy, kam se vkládá moderní tanec i hudba, nebo tribal fusion s až psychedelickou hudbou. Egyptské tance, třeba svatební, ty se tančí na svatebních hostinách. Latinskoamerické tance, flamenco, burlesque kabaret i bollywood. To je indický tanec známý z indických love stories. Barevný, dynamický, živý.
Jak se nápad pořádat taneční přehlídky zrodil?
První ročník byl zkušební. Na malém prostoru, v salonku Obecního domu, jsme zkusily ukázat, co jsme se naučily v našich kurzech. Zájem byl obrovský, protože takových přehlídek moc není. A když, tak v jednom stylu. My přišly s komplexním vystoupením i různými styly. Třetí ročník už byl součástí festivalu Další břehy. Dramaturg festivalu Petr Rotrekl mi pak říkal, že akce je natolik jedinečná a originální, že by stálo za to ji dělat samostatně.
Jsou přípravy celoroční věcí?
Asi měsíc po přehlídce máme malou pauzu. A pak všechno nanovo. Nacvičit novou choreografii, sestavit program. Tady čerpám ze svých kontaktů, tanečníci se hlásí i sami. Tančíme ale celoročně, vystupujeme na festivalech, charitativních akcích, večírcích, oslavách, plesech. Teď v květnu tancujeme v opavské psychiatrické léčebně, kam chodíme už několik let a moc rády, cítíme tam bezprostřední odezvu.
Mluvíte v množném čísle, jste stálá skupina tanečnic?
Je nás osm, tančí se mnou mé pokročilé kurzistky. Služebně nejstarší tančí devět let, naopak jedna úplně nová tančí dva roky, ale je hodně šikovná, jen ještě musí technicky zabrat. Je krásné, když zůstávají, vyvíjejí se a pracují na sobě. Je to pro mě velká satisfakce. Břišní tance nejsou jednoduché, je to hodně o svalech, dechu, o celém těle. Když tvořím choreografie, promýšlím je nejen technicky, ale aby měly i myšlenku, kterou tancem sdělujeme. To je pro tanečnice obzvlášť těžké. Když kurzistka přijde, neumí zacházet se svým tělem, natož hlídat si výraz, usmívat se, tvářit se zamilovaně, něžně, naštvaně. Některým trvá roky, než se naučí tvářit.
I vy jste začala jako kurzistka?
Dělala jsem aerobik, ale začala mě bolet kolena a záda a hledala jsem něco jiného. Tehdy se v Opavě otvíral jeden z prvních kurzů. Už to bude dvanáct let, tančily jsme ve školní tělocvičně a bylo hrozně narváno. Ale hned na první hodině jsem věděla, že to je ono.
Později jste začala i učit.
Po roce a půl jsem zjistila, že by se mi líbilo i jiným ženám přenést tu zkušenost. Aby zjistily, jak vnitřně můžou prožít něco jiného. Přihlásila jsem se do ročního kurzu pro lektory a po něm jsem si otevřela vlastní kurz pro začátečnice. V posledních měsících těhotenství, protože jsem mezitím otěhotněla. Ale chtěla jsem to zkusit, zůstat v pohybu.
Měl kurz ohlas?
Chodily kamarádky a známé, které občas přivedly někoho zvenčí. Těhotenství mi nevadilo, jen nesmíte dělat třesavé pohyby. Tak jsem jim vždycky řekla, jak na to, a zlehka předvedla. Třesení je shodou okolností přirozený porodní pohyb, z toho i břišní tance vycházejí. Původně šlo o porodní tanec.
Souvisí s tím i skutečnost, že jste se stala dulou a pomáháte ženám při těhotenství a porodu?
Ano, dokonce jsem chodila do kurzů tance pro těhotné, které vedla dula, a rozhodla jsem se udělat si také zkoušky. Byly tam psychotesty, dotazník, který jsme musely vyplnit ručně, a grafolog s psychologem posuzovali i písmo. K závěrečným zkouškám jsme musely mít za sebou tři doprovozené porody a absolvovat několik psychologických terapií. Dulu jsem dělala, když byla dcera malá a já nechodila do práce na plný úvazek. Teď, když na plný úvazek učím ve škole, jsem spíš konzultant na telefonu. Ale láká mě se k tomu vrátit. Je to nádherný pocit, když se zrodí nový život a vy jste tomu nápomocná.
Novou zkušeností je ale teď pro vás modeling.
Nalákala mě internetová pozvánka na casting Missis Models pro ženy starší pětatřiceti let. Přihlásila jsem se a dostala se do finále. Soutěž mi hodně dala. Vědomí, že všechno se dá dělat v každém věku.
Pomohl vám tanec?
Hodně, hlavně v pohybu. Měly jsme čtyřdenní soustředění, na kterém jsme trénovaly chůzi a choreografie. Já jsem se nejdřív smála, co tam asi tak choreografují, ale pak jsem pochopila. Všechno musí fungovat přesně – čtyři kroky doprostřed, na dvě doby otočka, na dvě doby zhoupnout vpravo, vlevo, sudá otočí, lichá jde dopředu a opačně. Z tance jsem zvyklá počítat kroky, pomohl mi moc.
Předvádíte?
Příležitostně. Vyhrála jsem Missis Model Sympatie a dostala jsem příležitost v modelingové agentuře. Není to náročné jako tanec, chodí se pomalu, ladně. Učí mě to klidu.
Tanci ale věnujete nejvíc času. Čím pro vás je?
Je to můj velký koníček, možná už i druhé zaměstnání. Je pořád se co učit, nový styl, novou skladbu. To mě motivuje a nabíjí, je to celoživotní proces. Tanec pro někoho může být životní cestou, terapií, láskou, vášní, pro někoho radostí. Pro mě je to vše, co jsem vyjmenovala.
