Run Tour desítka

| foto: Petr Francpro iDNES.cz

První závod za mnou. Už se třesu na další

  • 0
Na tenhle den, sobotu 4. října, jsem čekal poměrně dlouho. Je to už několik týdnů, co jsem se nechal přemluvit a přihlásil se na Run Tour desítku. V té době jsem za sebou neměl ani jednu. Ve škole, kde člověk běhal hodně jsem sice pravidelně běhával 1500m i 3000m, ale to bylo před více než 20 lety a hlavně před 20 kily. Hned po odeslání přihlášky jsem si šel desítku zkusit a ono to docela šlo. Žádný světový výkon, ale čas pod jednu hodinu mi připadal pěkný. Takže dnešní ráno bylo plné napětí a očekávání.

Nejlepší by bylo  Rungo.cz vůbec nečíst, protože potom člověku klesá sebevědomý na bod mrazu. Číst články, jak jeden borec trénuje kilometry za 3 minut. Další o kdejakém horském ultra-maratonu a dvaceti hodinách běhu, to už chce hodně přesvědčování, že už jenom to, že člověk nesedí doma u televize a jde si dvakrát týdně zaběhat je úspěch. Z jediného času na desítku, jsme s kamarádkou složitým matematickým výpočtem stanovili náš cíl běžet kilometr pod 6:00 a dostat se tak pod jednu hodinu.

První překvapení nás čekalo hned při vystupování z auta na Zličíně. Všichni jsme čekali krásně teplo a sluníčko a v Praze bylo pod mrakem a pěkná zima. Cestou autobusem k Ladronce jsme si postupně změnili cíl, že běžet pod hodinu se nám už nezdál dostatečně ambiciozní a tak poběžíme pod 0:55. Dalším překvapením byl počet závodníků, na webu jsem nestudoval kolik nás tam bude, ale davy na trati i okolo ní, byly úžasné. Už při startu pětky, byla atmosféra výborná, každý podél trati fandil všem kdo běžel kolem nich. Nejenom těm, co první dobíhali do cíle, ale i těm kteří v tu samou dobu míjeli třetí kilometr. To už ale byl nejvyšší čas převléknout se, jít se protáhnout a rozběhnout. Stejný nápad měli samozřejmě všichni, takže na silnici vedle Ladronky se to jenom hemžilo startovními čísly.

V davu před startovní bránou jsme si našli vodiče s časem 0:55 a čekali jsme na start. Mimochodem to byl poslední okamžik, kdy jsem toho vodiče viděl. Celý zbytek závodu jsem o něm neměl ani ponětí. Na startu se naše parta rozdělila. Radek daleko vepředu, Libor mu byl v patách a my s Danou vzadu, stále ještě odhodlaní doběhnou v čase pod 0:55. Po startovním výstřelu jsem se poměrně rychle dostali pod startovní bránu, zapínám Sports Tracker a snažíme se předběhnout všechny, kteří vypadají, že budou pomalejší než my (hluboce jsme se mýlili). Na začátku jsme nasadili tempo 4:50 na kilometr, ale už od toho druhého, jsme se propadli pod 5:10. Překvapivě rychle, se celý dav rozdělil a na trati bylo docela místo, nestačil jsem sledovat, jestli byli všichni před námi, nebo za námi, ale běželo se krásně. Za chvilku jsme si připomněli tu zmíněnou pětku. Když jsme dobíhali k metě tří kilometrů, nejlepší dobíhali do cíle prvního kola.  To jsme nakonec také celkem v pohodě doběhli a náš cíl se zdál být realizovatelný.

Druhé kolečko začínalo tou prokletě dlouhou rovinkou za Ladronkou, ale nohy pořád běželi, plíce stíhali a hlava si říkala o zrychlení. Tak jsme se nakonec s Danou rozdělili  a každý běžel podle svého. Je úžasné co s během umí udělat hlava, když se zrychlí a před Vámi je stále někdo, koho je možné doběhnout a také hned předběhnout, tak se najednou krok zdá být delší a nohy tolik nebolí. Tempo se hned dostalo hluboko pod pět minut na kilometr a celý zbytek druhého okruhu to tak zůstalo. Na konci už jsem běžel spíše hlavou, tepovka vyskočila na maximum a z telefonu na mě svítila červeně. Říkal jsem si, že ten kousek už to musím dát a doběhnout ve stejném tempu. U cíle už Radek s Liborem povzbuzovali a posledních několik metrů na mně pokřikovali, takže doběh do cíle byl už jenom třešničkou na dortu. Na dortu, který mi moc chutná a až mě přestanou bolet nohy, tak zase hned někam vyběhnu.

Hluboko smekám před všemi, kteří běželi. Před těmi co byli daleko přede mnou, ale i před těmi, kteří doběhli hluboko za mnou. Za odvahu, za snahu, za to, že nesedí doma u inteligentní televizní zábavy, ale že se rozhodli něco dělat. Bylo úžasné si to zažít, bylo krásné se v cíli zastavit a vidět všechny ty lidi okolo, v cíli, nebo na trati.

Stejně úžasné to bude i příště, protože u jednoho závodu zůstat nemůže. Přesto, že si ve chvílích nejtěžších říkám kolik mi je a jestli to mám zapotřebí, tak odpověď je: mám. Baví mě to. Chci běhat.

Napiš svůj článek i TY

Tahle rubrika je určena těm, kteří se chtěji podělit o své zážitky, zkušenosti nebo tipy kolem běhání. Může jít o reportáž, test, tip na zajímavou trasu nebo jen zamyšlení. Nejsou dány žádné mantinely ani tématické okruhy. 

Tohle je místo, které je určené pouze vám. Lhal bych však, kdybych tvrdil, že to bude hřiště bez pravidel. Vaše příspěvky nepůjdou hned na stránky Rungo.cz, ale projdou "rychlým" okem někoho z redakce, nikdo ale nebude řešit vaše stylistické a gramatické záležitosti. Tento prostor berte jako blog-neblog, kde si za svůj obsah ručíte sami.

Psaní o běhání je někdy náročné.

Ale tím to nekončí. Pokud se nám něco opravdu hodně zalíbí, může se stát váš příspěvek i hlavním textem na Rungo.cz. I vy tak můžete aktivně tvořit obsah a být součástí našeho týmu. Nejsme nejchytřejší, nejsme nejrychlejší, ale jsme otevření a to, co děláme, nás baví. Přidejte se.

Pokud odešlete svůj příspěvek, redakce si vyhrazuje právo na to, co zveřejní a co ne, bez udání důvodů.

Marek