Stejnopohlavní páry, které si pořídí, či spolu vychovávají děti, čelí neustálé nejistotě a legislativním překážkám. Jako zákonný zástupce dítěte může být na rozdíl od heterosexuálních početí uveden jen jeden z partnerů. Ten z dvojice, který není v rodném listu zapsán jako rodič, například bez plné moci nemůže vyzvedávat děti ze školy, lékaři mu nemohou poskytovat informace o jejich zdravotním stavu. Kdyby se zákonnému zástupci něco stalo, nemůže mít druhý rodič jistotu, že děti nepřipadnou jinému příbuznému, či neskončí v dětském domově.
Náhradním matkám se v Česku narodí až stovka dětí. Zákony na ně nemyslí |
Problematické je i samotné početí. Asistovaná reprodukce by pro páry dvou žen mohla být nejsnazší cesta. V Česku ji však ošetřuje zákon o specifických zdravotních službách, který říká, že „umělé oplodnění lze provést ženě v jejím plodném věku, (...) a to na základě písemné žádosti ženy a muže, kteří tuto zdravotní službu hodlají podstoupit společně“.
Zákon tak v současnosti vylučuje nejen lesbické páry, ale i single ženy. Lépe je legislativa nastavená v části evropských zemích, například ve Španělsku, Nizozemsku, Švédsku, Belgii nebo Velké Británii, kde muž není podmínkou zákroku.
Co se týče osvojení dítěte, nemohou tak učinit lidé žijící v registrovaném partnerství, ačkoli jednotlivec ano. Legislativa není nastavena vstřícně vůči stejnopohlavním párům ani v případě pěstounské péče. Velkou část problémů by pomohlo vyřešit uzákonění manželství pro všechny, které ve Sněmovně leží od léta 2018.
Vidíme okolo sebe alkoholiky, narkomany... Ti všichni mohou jít na kliniku, vyplnit papíry a oficiálně v souladu se zákonem projít celou procedurou. Proč ne my, když jsme, myslím si, dostatečně zodpovědné a děti si tak moc přejeme?
maminka Andrea
Jak podotýká Petra Kutálková v publikaci Duhové rodiny ve stínu státu, nerovné postavení vytváří situace, které ohrožují nejen rodiče, ale především zájmy dětí. Že duhové rodiny poskytují normální, láskyplné a naprosto dostačující prostředí pro výchovu dětí, dokládají nejrůznější výzkumy.
Výchova dětí v homoparentálních rodinách (termín zahrnuje takové rodinné modely nebo domácnosti, v nichž se nacházejí dospělé osoby stejného pohlaví, jež mají homosexuální orientaci, a obvykle nezletilé děti - pozn. red.) má ve světě již více než 20 let podporu předních pediatrických, psychologických a dalších profesních asociací. Zahraniční průzkumy potvrzují, že děti z duhových rodin jsou tolerantnější a nemají problémy se svou sexuální identitou.
Veronika a Andrea: Ani závěť není jistá
Partnerky Veronika a Andrea jsou spolu dva roky a vychovávají ve střídavé péči s otcem dva syny z Andreina předchozího vztahu. Spolu mají devítiměsíční dvojčata, také chlapce. Registrované zatím nejsou, ale plánují to na letošní léto. Jak se obě shodují, pořídit si společně miminka byl skutečný oříšek. Zejména sehnat vhodného dárce, který se v budoucnu nebude snažit přihlásit s nároky o dítě.
Další problém představovala klinika reprodukční medicíny. „Fakt, že žijete ve stejnopohlavním partnerství, vůbec zmínit nesmíte, protože ačkoli papírově budou všechny náležitosti správně, to, že lékař ví, jaká je skutečnost, může ohrozit jeho jméno či praxi,“ podotýká Andrea.
„Bylo pro mě velice potupné hrát divadlo s domnělým partnerem, kamarádem, a tvářit se před zdravotnickým personálem jako pár,“ svěřuje se Veronika. Lhaní je podle ní na celém procesu to nejhorší a rozhodně to psychice budoucí maminky moc nepřidá. Sama zvažovala možnost odcestovat do Španělska či Nizozemska, kde by o oplodnění mohla legálně požádat sama.
„Pokud někdo tak moc chce dítě, že je ochoten toto všechno podstoupit, pak přece nikdo nemůže zpochybnit, že bude o své vytoužené dítě pečovat s tou největší láskou a naprosto zodpovědně,“ říká.
„Víte, při představě, že heterosexuální pár, bez ohledu na to, jak žije a jak je zodpovědný, může požádat o umělé oplodnění a může mít vlastní děti, je ponižující. Vidíme okolo sebe alkoholiky, narkomany… ti všichni mohou jít na kliniku, vyplnit papíry a oficiálně v souladu se zákonem projít celou procedurou. Proč ne my, když jsme, myslím si, dostatečně zodpovědné a děti si tak moc přejeme?“ ptá se Andrea na otázku, kterou si pokládají nejspíš všechny duhové páry dvou žen, které se o vytoužené miminko snaží.
Ačkoli partnerky pro jistotu sepsaly závěť pro případ, že by se Veronice něco stalo, ani tak nemají jistotu, že by děti v takovém případě neskončily u příbuzných nebo v dětském domově. „Zkuste si představit, že vám vezmou vaše dítě. I když jsem je neporodila, mám je v srdci jako vlastní a pečuji o ně s láskou jako druhý rodič,“ uzavírá Andrea.
Příběhy duhových rodin sbírá Michaela, sama maminka, která s partnerkou vychovává svou dceru z předchozího vztahu, na stránce Bouráme předsudky. „Smyslem je ukázat, že člověk, který na první pohled vypadá jinak, nemusí být nutně špatný a žít nezřízený život,“ říká.
#laskajelaska #laskajejenjedna #lgbt #duhoverodiny #hlasduhovychrodin #jsmefer #bouramepredsudky #manzelstviprovsechny #registracenenimanzelstvi #rovnemanzelstvi
Markéta a Rousie: okamžité otázky na otce
Maminky Markéta a Rousie po několika letech snažení podstoupily umělé oplodnění na klinice s vlastním dárcem. Jak říká Markéta, jeden z velice těžkých okamžiků přišel druhý den po porodu, když za ní přišla sociální pracovnice. V rodném listě dítěte totiž nebyl uveden otec a ona potřebovala prověřit sociální zázemí.
„Naštěstí to byla milá starší paní, která se mi už od dveří omlouvala, že chápe, že jsme rodina, ale bohužel nařízení přišlo od primářky. Bylo to takové probuzení do reality,“ vypráví Markéta s tím, že celé těhotenství ji partnerka doprovázela a nikdo neměl problém ani u porodu, kde jí také gratulovali k narození děťátka.
Obě však mají strach o svou dceru. „Ten strach, že se mě jako biologické mámě se něco stane, a sociální máma by přišla o malou. Chápu, že to bylo naše rozhodnutí pořídit si dceru, ale i tak by to chtělo alespoň nějakou právní jistotu,“ říká Markéta, která stejně pevně věří, že si její partnerka dcerku jednou bude moci adoptovat.
Je to jiná rodina. Dětem ale nikdy nepřišlo divné, že mají dvě maminky |
Podporou je pro ně nejbližší okolí. „Nikdo neřekl nic, když se dozvěděli, že budeme rodina. I když člověk nikdy neví, co si doopravdy myslí,“ dodává. Že se celá věc dá brát s humorem, pak potvrzuje první návštěva pediatričky. Ta vtipkovala, že je miminko víc podobné sociální mamince. „A toto se nám stávalo často po narození malé, i od mé rodiny a našich přátel,“ konstatuje Markéta.
Miroslava a Šárka: Má partnerka je dceři vším
Partnerky Miroslava a Šárka jsou spolu 14 let, poznaly se v dubnu 2007 a v roce 2011 uzavřely registrované partnerství. Miroslava otěhotněla doma pomocí stříkačkové metody. „Zdařilo se hned na první testem zachycenou ovulaci,“ popsala. Nyní společně mají patnáctiměsíční holčičku.
Jak však Miroslava podotýká, hledání dárce je často komplikované: „Na internetu se člověk mnohdy setká s různými muži, kterým ne vždy jde skutečně o nezištnou pomoc druhému člověku. Trvalo několik let, než se objevil ten správný.“
Zatím jsme se nesetkaly s žádnou formou nepřijetí. Naopak, v porodnici jsme byly pro zdravotnický personál vnímány jako rodina.
maminka Miroslava
I přesto na všechny peripetie vzpomíná ráda. „Každý dílčí okamžik celé této životní epizody mne jen utvrzoval v tom, že mám vedle sebe úžasného a skvělého člověka – mou partnerku. Byla jsem a stále jsem neskonale šťastná, že jsem tohoto rozhodnutí učinila s ní. Neexistuje člověka, se kterým bych si přála vychovat dítě víc,“ říká o celém procesu.
Stejně jako u ostatních párů, i jejich největším strašákem je budoucnost dcery v případě, že by se biologické mámě něco stalo. „Má partnerka je dceři vším, jak jen dítěti dokáže matka být. Od okamžiku početí je stále s námi a sdílí s dcerou každý malý i velký životní krok. Dcera se v ní vidí a bezmezně ji miluje. Za sebe mohu s jistotou říci, že má partnerka není matkou o nic méně než já sama,“ říká Miroslava. Z právního hlediska je pro ni však cizí.
Toho, jak budou dcerce vysvětlovat, že má dvě maminky, se nebojí. „Už když jsem byla těhotná, jsem přemýšlela nad tím, jakým způsobem jí jednou vše vysvětlíme. Napsala jsem tehdy pohádku, která líčí celý náš příběh dětskýma očima. Tato pohádka by tedy mohla být dobrým začátkem. Zbytek určí její další potřeby, až bude toto téma aktuální,“ říká. Jak dodává, pro jejich dceru je v tuto chvíli naprosto přirozené, že nemá jen jednu, ale dvě maminky.
Tereza a Nikola: Někteří dárci po nás chtěli sex
Cesta k početí byla pro dvaadvacetiletou Terezu a čtyřiadvacetiletou Nikolu náročná, neboť Tereza trpí endometriózou (nemoc, při níž děložní sliznice roste i mimo děložní dutinu). Za sebou má několik nezdařených pokusů na klinice reprodukční medicíny, přičemž souběžně hledaly anonymního dárce. „Ne každý chce být jen dárce, chtějí z toho taky něco mít, ale my jsme opravdu chtěly jen dárce, co přistoupí na cestu přes stříkačku. Dost často totiž tito muži zkouší, že by chtěli do trojky a podobně, což pro nás bylo nepřípustné,“ nastínila.
Hledání vhodného muže tak zabralo dva roky a dalších několik měsíců trvalo, než se Tereze podařilo otěhotnět. „Koukat měsíc co měsíc na jednu čárku nás ničilo, i náš vztah tím dostával zabrat,“ vzpomíná nyní. Odhodlání se však vyplatilo a v současné době spolu partnerky vychovávají pětiměsíční holčičku Bibianu.
Duhové rodinyDuha symbolizuje široké spektrum barev, proto se boji za práva lidí jiné sexuální orientace než je klasická heterosexuální začalo říkat duhové hnutí, odtud je také odvozen výraz „duhová rodina“. |
„Nejvíc se bojím toho, co by bylo s Bibi, kdyby se mi něco stalo, kde by skončila? Já vím, že jsou nějaké možnosti, aby byla s Nikčou, ale jistota není,“ říká o celé situaci Tereza.
Dodává, že okolí je vnímá pozitivně a jejich blízcí je jako rodinu přijali. S negativní reakcí se setkaly jen jednou, když byla Tereza těhotná. „Bylo to na rodinné vesnické akci, když nám bylo ‚strejdou‘ pod vlivem alkoholu řečeno, že nás naše dítě radši zabije, než aby ho vychovávaly dvě ženy. A jejich syn tomu dal korunu, když řekl mojí desetileté sestře, že si přeje, abych potratila, že by to bylo pro všechny nejlepší,“ zmiňuje Tereza předsudky, které ve společnosti stále existují.
