Christa Miranda, švýcarská režisérka, autorka dokumentu o exorcismu Osvoboď nás od zlého. | foto: Archiv Christa Miranda

Vymítače ďábla láká moc nad lidmi, říká režisérka Christa Miranda

  • 5
Posedlost ďáblem. Lidé, kteří se upínají k této verzi „duševní poruchy“, přibývá i navzdory pokroku a osvětě. „Exorcista se odvážně staví na odpor zlu, sklízí obdiv a má pocit, že může lidem pomoci,“ objasňuje motivy švýcarská producentka Christa Miranda v dokumentu s názvem Osvoboď nás od zlého.

Co vás přivedlo k natočení filmu o exorcismu?
Už spoustu let mě zajímají společenské fenomény na okraji náboženství. Kdysi jsem se doslechla, že němečtí věřící jezdí do Švýcarska, aby se tady podrobili exorcismu nebo se nechali vyškolit v provozování takzvaných nebiblických osvobozovacích služeb. 

Chtěla jsem pochopit, proč tyhle praktiky stále ještě existují, přestože se západní teologie s ďáblem a jeho pomocníky už dávno rozloučila. Mým úmyslem bylo vypátrat motivaci těch lidí: ani ne tak těch, kteří věří, že trpí posedlostí nebo něčím podobným, nýbrž těch, kteří tento způsob „ošetření“ nabízejí.

Christina Miranda

  • Narodila se před 57 lety, pracuje již 25 let ve švýcarské televizi.
  • Je autorkou mnoha dokumentárních filmů, zodpovídá například za dokumenty pořadu „Sternstunde Religion“ (Hvězdná hodina náboženství).
  • Kromě jiného se zajímá o historii náboženství, lidovou zbožnost a témata na rozhraní náboženství a medicíny.
  • Původně působila jako tanečnice a knihkupec, nyní vedle práce v televizi studuje aplikovanou historii na univerzitě v Curychu.

Proč tedy podle vašeho názoru exorcismus kvete právě v této době?
Nevím, jestli se mu v dnešní době daří opravdu lépe. Exorcismus vlastně nikdy úplně nezmizel, protože nemizí s ním spojený svět představ. Lidé stále ještě věří, že jejich utrpení má co dělat s posedlostí nebo sváděním zlých sil, na druhé straně existují nabídky, jež tyto představy živí. Najdeme je jak v klasických strukturách katolické církve, tak v evangelicko-charismatických kruzích protestantského světa a v sektách.

Je exorcismus ve Švýcarsku více doma než v jiných státech?
Neznám situaci ve všech zemích. Německo je speciální případ, od smrti Anneliese Michelové a následného odsouzení exorcistů se nekonají prakticky žádné exorcismy. Ale ve Švýcarsku, stejně jako např. v Itálii, Francii a Španělsku, je v každé diecézi jeden exorcista. To se v těchto kruzích roznese. Narazila jsem na více lidí z Německa, kteří cestovali do Švýcarska, aby se tady nechali „ošetřit“ nebo „vyškolit“, protože se v jejich okolí žádné takové možnosti nevyskytovaly. S blahobytem to má sotva nějakou souvislost.

Kolik procent obyvatel ve Švýcarsku věří na démony? 
Neznám žádné takové číselné údaje. Ale jsou důkazy, že světu magických a náboženských představ se hodně daří ve venkovských oblastech a alpských regionech Švýcarska. Často se tady spojují elementy křesťanské s předkřesťanskými. Také esoterika hraje roli. Ve Švýcarsku existuje např. mnoho léčitelů, jejichž práce spočívá v pokládání rukou a kontaktech s oním světem.

Z dokumentu o exorcismu Osvoboď nás od zlého.

Ve filmu sledujete práci pastora Beata Schulthesse. Objednávají si u něj nebezpečné „osvobozovací služby“ jen věřící, co chodí pravidelně do kostela?
U něj hledají pomoc lidé z nejrůznějších církví. Někteří navštěvují bohoslužby pastora pravidelně, jiní jen sporadicky, nebo když se jim či jejich blízkým špatně vede.

V knize Anneliese Michelová a její démoni popisuje autorka Felicitas D. Goodmanová: „Když byla Anneliese kvůli problémům s dýcháním v plicním sanatoriu, změnily se jednoho večera její ruce v černé tlapy s drápy...“ Kdo může v dnešní době na něco takového věřit?
Že se ruce změní v černé tlapy, si představit neumím. Případ Anneliese je zvlášť znepokojivý, protože se tam spojují různé faktory: nemoc dívky, postoj rodičů a role exorcisty. V komunitě se pak pro jedny stala uctívanou mučednicí, pro jiné obětí bezskrupulózních exorcistů. Autorka vámi zmiňované knihy je antropoložkou a zkoumala stavy transu a posedlosti v různých kulturách. Já jsem to nečetla, ale domnívám se, že se to vztahuje na popis někoho z okruhu Anneliese.

Psychiatr Samuel Pfeifer ve vašem filmu tvrdí, že vymítání ďábla patří spíš do Afriky nebo Jižní Ameriky, nikoli do Evropy, kde se dlouhá desetiletí bojovalo za odstigmatizování psychických chorob. Tedy že exorcismus znamená krok zpátky. Vidíte to také tak?
Nemyslím si, že vymítání ďábla někam „patří“. Postava ďábla se vyvíjela ve všech třech monoteistických náboženstvích, nejvíce v křesťanství. Tam se ďábel v průběhu času dost změnil. Ale historicky a sociálně má silnou působivost, jak to popisuje filozof Kurt Flash ve své doporučeníhodné knize „Der Teufel und seine Engel“ (Ďábel a jeho andělé, překlad red.). Ale v mnoha zemích na světě jsou představy a praktiky kolem vymítání ďábla stále ještě živé. Člověk by se na to neměl dívat jen aspektem pokroku: také v moderních, osvícených společnostech se mohou v určitých kruzích tyto představy dále vyvíjet nebo najít nový ventil v esoterických rituálech. Z mého pohledu při zvládání psychických krizí věřících lidí pomáhá, když duchovní péče spolupracuje s psychiatrií a společně dotyčné podporují, místo aby je stigmatizovali.

Tvrdíte, že lidé mají různé zkušenosti s realitou, s jejím vnímáním. Jak to myslíte?
Nedá se to zjednodušovat a říci: Reálné je to, co všichni vidí, a kdo vidí něco jiného, je nemocný. Lidské vnímání, fantazie a kreativita jsou komplexní a vytvářejí úžasná umělecká díla. Jestli někdo vidí na obloze útvar z mraků nebo rozmanité obličeje a karikatury, není otázkou reality, nýbrž imaginace. Mne fascinuje tento svět lidské imaginace a fantazie. Může ale také přetěžovat, zraňovat a vyvolávat nemoc. Zranitelnosti se ovšem nesmí využívat.

Z dokumentu o exorcismu Osvoboď nás od zlého.

Někteří považují „posedlost“ za psychickou nemoc, např. schizofrenii, epilepsii. Jiní věří na temné síly, ďábla, satana. Jak to vidíte po všech těch rozhovorech se „specialisty na duši“ vy?
Nejsem žádný psychiatr, ale pokud vím, přizpůsobují se vždycky psychiatrické diagnostické modely společenským poměrům: homosexualita byla kdysi také psychiatrická diagnóza. Co přesně má „posedlost“ znamenat, je sporné, i mezi psychiatry. Já osobně nevěřím na existenci ďábla. Nejvíc se mi líbí výrok jedné teoložky: Pocit posedlosti má co dělat se zkušeností cizí nadvlády a bezmoci. To by mi také vysvětlovalo, proč tím je postiženo tolik žen. Kde to ale hraničí s patologií, těžko posuzují i odborníci.

To je vlastně odpověď i na moji další otázku, proč jsou „posedlé“ hlavně ženy...
Zajímavé je, že v oblasti sekt se to týká více mužů, v katolické oblasti žen. Proč to tak je, to mi neuměl vysvětlit nikdo.

Ještě se vrátím k té „cizí nadvládě“. Je to tedy tak, že stále ještě zůstává navzdory emancipaci hlavně ženským problémem?
Je možné, že některé z nich nazývají posedlostí pocit, že nemohou samostatně disponovat svým životem, nemohou se bránit násilí a cizí nadvládě. Je známo, že traumatická zkušenost s násilím, ať už v rodině, nebo ve válce, může způsobit nemoc.

Některé osoby z církevních kruhů tvrdí, že kněží s ďáblem vůbec nesmějí komunikovat, že je to zakázané. Jak je tedy možné, že to přesto mnozí z nich dělají? Dokonce kněží s medicínským vzděláním? Exorcismus je přece v příkrém rozporu s vědeckými poznatky.
Kněz, jenž přímo komunikuje s ďáblem, má teologický problém: z pohledu dnes zastávaného římsko-katolického učení to přísluší jen bohu. Takzvaný „Velký exorcismus“ je přísně regulován v „Rituale Romanum“, předepsanými rituály a modlitbami. U sekt je oproti tomu málo kontrol a sotva nějaká pravidla. Ale všichni „osvobozovači“ a exorcisté se dušují, že pečlivě rozlišují mezi „posedlostí“ a nemocí. Ujišťují, že konzultují s lékaři nebo jsou lékaři přítomni „léčbě“. Ovšem nenašla jsem žádného lékaře, který by byl ochoten referovat o tom před kamerou.

Je přece známo, hlavně od smrti Anneliese Michelové, že jsou tyto metody nebezpečné a mohou úplně zničit psychiku nemocné osoby. Jak je možné, že se dodnes protestujícím lékařským spolkům nepodařilo dosáhnout toho, aby tyto praktiky byly zákonem zakázány?
V Německu je exorcismus skutečně zakázán, jako reakce na případ Anneliese Michelové. V jiných zemích se církve přirozeně odvolávají na svobodu náboženství a kultu. Zákaz může mít taky nežádoucí následky: konají-li se exorcismy tajně, vymykají se jakékoli kontrole.

Kde je hranice mezi vírou a pověrou?
S touto otázkou jsem se dlouho potýkala. Upřímně: obojí může utěšit, ulehčit ošklivý všední život. Víra zpravidla stojí na náboženských vyprávěních, na tradici, písemnostech. Jsou zde odpovědi na existenciální a sociální otázky. Pověra je hůře uchopitelná. Má v sobě taky hravý moment, něco ve stylu „sice nevíme, jestli se dostaví úspěch, ale přesto to zkusíme“. Ve většině náboženství samozřejmě existuje zásadní rozdělení. Ale já jsem nenašla odpověď na to, kde je přesně ta hranice.

Předměty, které jsou nutné k vymítání ďábla.

Znáte osobně nějaký příběh, kde vyhánění ďábla mělo smutné nebo tragické následky?
Znám případ ženy, která léta jezdí do Švýcarska, aby se podrobila exorcismu. Ale já jsem se ve filmu soustředila hlavně na „pachatele“, nikoli na „oběti“.

Umíte si představit, že by se v Evropě přestalo věřit na démony? Za jakých okolností by k tomu mohlo dojít?
Spíš si myslím, že zájem o vyšší nadpřirozené fenomény – k nim počítám např. i démony – v Evropě přetrvá. Stále zřejmě budou existovat lidé, kteří si budou představovat zlé mocnosti, ďábla a démony, jako protihráče dobrého boha. Hledají tak vysvětlení pro rány osudu nebo nemoci, protože představa, že zlo nosíme sami v sobě, je pro mnohé nesnesitelná. 

Jaký profit vlastně exorcisté z vyhánění ďábla mají?
U těch exorcistů, s nimiž jsem se setkala, nebyl finanční aspekt to hlavní. Ale měla jsem dojem, že podstatnou roli hraje aspekt moci: exorcista se odvážně staví na odpor „zlu“, sklízí obdiv a má pocit, že může lidem pomoci. Ovšem oni všichni opakují stále to samé: že je to bůh, kdo pomáhá.

Kdybyste se vy sama ocitla v tíživé situaci, obrátila byste se třeba na šamana?
Já osobně nenavštěvuji ani šamany, ani exorcisty.

, pro iDNES.cz