Partnerská poradna psycholožky Jitky Douchové

Dobrý den, je mi 42 let, deset let jsem rozvedená, soběstačná a nezávislá, vychovávám - nyní již téměř dospělé dětu , loni v létě jsem si našla přítele, hodného , nekonfliktního, vídali jsme se jen o víkendech, jelikož to z pracovních důvodů nebylo jinak možné. Letos na začátku dubna jsme se k sobě nastěhovali. Od té doby jsem cítila tlak na krku a přibližně před měsícem jsem začala mít velké úzkosti, až jsem skončila málem na psychiatrickém lůžkovém odd. , nyní již 14 dní beru Citalopram 10 mg, zatím nezabírá. Můj dotaz zní - jelikož psychiatr můj problém označil jako poruchu adaptace.. Nevím zda jako jediné řešení je začít žít s přítelem opět odděleně či myslíte, že antidepresiva časem problém vyřeší? Jsem již zoufalá , jelikož s přítelem opravdu žádný problém nemáme.. Děkuji . Karla

Dobry den,
toto leto budeme s mym partnerem 3 roky. Myslela jsem si, ze je to nyni ten pravy. Je mi 25 a pomalu planuju mit v kratke budoucnosti miminko. Moje mamka/rodina se me casto pta, kdy se do toho pustime a jestli uz se planuje svatba. Vzdy nevim co rict. Ke me se vetsinou chova dobre a je videt, ze me ma rad. Zarli na me i a dela si o me starosti, kdyz se trochu treba trochu opozdim. Celkove nemam pocit nebyt nemilovana, ba naopak. Ale sam od sebe nikdy nezacal bavit se o detech, ani o svatbe. I jeho maminka by nas rada videla se brat. Ja jsem asi typicka zenska, je mi proti srsti se ho na to ptat. Podle me, by mel on chtit abych byla jeho zenou. Navic mu je uz 35let a mel by pomalu prece chtit mit svou rodinu. No ale nic. Tak jsem se ho zeptala na to jak planuje budoucnost. Rekl mi na to, ze ano ze jednoho dne se vezmeme a budeme mit deti, kdyz vse pujde dobre. No ale napr. vcera jsme se pohadali a ja byla nastvana, na to mi rekl- nemichej se do toho, ty nejsi moje manzelka! Z toho jsem nyni uplne mimo a nevim jak si to mam vylozit. Jsem velice smutna a premyslim o rozchodu. Todle si nenecham libit. Co by jste mi poradila prosim?

Dobrý den. Máme s mou ve všech směrech skvělou manželkou přes 20 let dokonalý vztah, který nám všichni závidí. Proto jsem se vždy snažil jí dopřát vše po čet toužila ale ze skromnosti by si to nikdy nekoupila. Kupoval lísky do kin a divadel, aby vztah neupadl do nudy. Nikdy jsem nezapomněl na významné dny svátky, narozeniny, vánoce a výročí vztahu. Kupoval jsem dovolené, eurovíkendy, elektroniku, parfémy a šperky a velké kytice. Manželka toto nikdy vůči mně neřešila. Dárky to co chlap potřebuje ale nepotěší ho to: ponožky, spodní prádlo, svetr apd. Výročí na rozdíl ode mne také nikdy neřešila. Nikdy mi mou pozornost neoplatila. Nevěřím tomu, že by jí na mně nezáleželo, ale proč to tedy nikdy neřešila? Děkuji za váš názor.

Dobrý den, s partnerem žijeme dva roky, máme 6m miminko, velmi pohodové. Přestěhovala jsem se za ním a vše jsem podřídila naší rodině. Partner má za sebou 2 nevydařené manželství. O jeho děti se také starám. Jakmile se narodil náš chlapeček, začal na něj asi žárlit. Mívá návaly agrese, snaží se co nejvíce ublížit (převážně slovem). Pořád mě vyhazuje, sprostě nadává, pak se omlouvá, kupuje odpustky, já se stáhnu a on se začne mstít a provokovat, že si bude užívat s jinými ženami. Je to vždy stejné. Strašně žárlí (asi pozůstatek z minulosti) a chce být neustále chválen - jako ředitel dvou firem má autoritu a velmi silnou moc v práci. Ale v osobním životě se mu moc nedaří, nemá žádné přátele. Chce mít vše pod kontrolou. Proto mu vadí i mí přátelé. Řekl mi, že když odejdu, tak o kluka nebude mít zájem (tak to dělal i v předchozích vztazích, jak jsme ho poslouchala). Prosím, můžete mi poradit, jak s ním jednat ? Děkuji

Prosim pani doktorko, poradila byste mi?Je mi 34 let,bydlim v Anglii 12let.Mam dve deti, manzel je Angican.V Anglii jsem spokojena,coz moji rodice neberou dobre.Velmi casto mi vycitaji,ze jsem jim “utekla” a zklamala, ze bydlim takhle daleko.Moje setra je navstevuje tydne,drive jsme se kontaktovali jednou tydne (telefon/zpravy) – nez se nas vztah vyhrotit (nevydrzela jsem poslouchat vycitky, pohadali jsme se).Do Cech jezdim tak dvakrat rocne.Nas vztah je plny napeti.Kdyz prijedu, vyzaduji,abychom spolu byli 24h denne,coz neni ralisticke(i plne napeti),protoze ja musim svoji pozornost rozdelit mezi deti a manzela (cesky neumi,deti ano).Kdyz se vidime,rodice mi deti okrikuji,rikaji,co delam spatne - ja jsem uz dospela a zvykla na svuj vlastni zivot.Tez hodne predemnou breci,abych videla jak jim ublizuji.Kdyz je vidim jednou za cas,moc me boli jejich vybuchy hnevu a jejich pocit me stale vychovavat.Nevim co delat,vysvetlit se jim to neda,jelikoz stale mluvi o tom,ze doufaji, ze i moje deti mi jednou utecou a ja se budu trapit.Dekuji

Dobrý den,prosím o radu, jelikož nevím jak se k situaci postavit. S přítelem jsme spolu přes dva roky, bydlíme spolu a dosud jsme měli hezký vztah. Bohužel mám od začátku problém s jeho okolím. Konkrétně s některými jeho kamarády což by nebylo tak hrozné. Horší je pro mě jeho matka. Jeho matka je samoživitelka, přítele aktuálně nemá a myslím, že problém je i kvůli tomu. Chápu samozřejmě, že se cítí osamocená ale pokaždé se upne na nějakou možnost rozptýlení. Zrovna nyní se snaží pomoci finančně svému bratrovi, který byl delší dobu ve vězení. Přítelova matka je v invalidním důchodu a tak je samozřejmě finančně omezená. Mého přítele poprosila o peníze. Nic bych proti tomu neměla, nejsem sobecký člověk bez citu jenže bohužel strýc od přítele se s rodinou nestýkal několik let, chci věřit, že se snaží žít normálně ale situace se mě trochu dotýká osobně.S přítelem sice máme každý výplatu ale o výdaje se dělíme.Snažím se šetřit,hodně jsem se musela omezit.Navíc šetříme na hypotéku.

Dobrý den, už 9 let jsem se svým přítelem. Nyní čekáme první dítě, i vůči tomu je pozorný na větší vyšetření se mnou jede. Poslední dobou mám strach a pocit zda mi je věrný, mám nutkání ho kontrolovat, dřív mě to ani nenapadlo. Začínám hrozně žárlit, když by měl být sám s nějakou ženou. Omylem jsem narazila na zprávy, že si pravidelně s někým píše, ale když jsem se zeptala, tak řekl, že nikoho nemá. Tam si psal s nějakou ženou, že mi nebyl věrný. Bojím se co bude dál, nebo jestli mu jde jenom o to, že si píše ještě s někým jiným. Nevím.. Jasně jsem mu řekla, že kdyby mi byl nevěrný tak je mezi námi konec. Mám také pocit, že odmítá stále častěji sex, bohužel má psychicky náročnou práci,to vím, ale přijde mi, že jednou někdy dvakrát do týdne je to málo. Samozřejmě, že mi dá pusu, pohladí atd, ale začínám si myslet, že nejsem pro něj ve všem dobrá. Také vím, že jsem za tu dobu přibrala, ale to teď je úplně mimo, tím těhotenstvím...

Dobrý den, ráda bych se zeptala jak řešit tuto situaci. Jsem s manželem 27 let a v manželství 22. Máme 3děti 12,7,7 let. Žijeme spokojeně. Nemáme problémy finanční, zatím ani zdravotní. Děti jsou úžasné, dobře se učí. Vše vypadá idilicky. Sveho manžela miluju a on mi to také říká. Tvrdí že je šťastný.....a pak mu jako nic přelítne něco přes nos....treba že už není večeře, nebo se nedokážu rozhodnout pro barvu fasády....a přijde výbuch agrese a vzteku....jsem líná a lžu, tlutá,průmérna...zkazila jsem mu 30 let život a toto mi už neodpustí. Bouchá kolem sebe, někdy přelítne i nějaká vec. Dřív i udeřil. Teď se kroti a vysvétluje to tak, ze mu za to nestojím. Dětem riká že za to mohu já.... Já placu, déti také. Snažím se jim vysvětlit že to se tatínek zlobí na mne...A já se snažím až se vyvzteká mu vysvětlit že ho miluji a to proč se zlobil jsou v životě nedůležité věci. Vždy se udobrime.max 2-3 dny. A za chvíli je to tu znovu....uz nemůžu....nechci odcházet miluju ho a dětí také...

Většinou už po několika týdnech, maximálně měsících. A já jsem po každém takovém fiasku ještě ve větší křeči a všechno si vyčítám ještě víc. Chtěla bych vás poprosit... Existuje nějaká technika, jak se tohoto zbavit a umět fungovat zase normálně? A v každém muži nehledat jen to zlo a potvrzení zážitku z minulosti? Když to řeknu nadneseně, něco jako vymazání paměti :-) Ráda bych na sobě pracovala samostatně, klidně podle nějakých kurzů nebo knih. K psychologovi nebo k jinému odborníkovi nemám momentálně bohužel možnost chodit. Děkuji.

Mám myšlenky jako že jsem ho určitě už přestala bavit, že si píše nebo se vídá s jinými, když se mi neozve. Snažím se jak mohu nedělat scény, protože vím, že tohle nesouvisí ani tak s tím mužem jako s mým nastavením a emocemi, ale kvůli tomu jsem prakticky pořád na schůzkách v křeči a nedovedu se uvolnit. Dávám si pozor co říkám, někdy i hodně mlčím, abych neřekla kravinu. Po schůzce si často vyčítám, že jsem řekla nebo naopak neřekla to či ono, že jsem se měla zachovat nebo nezachovat jinak, jsem prostě taková prkenná. Dokud mi na dotyčném nezačne více záležet a nechovám k němu žádné city, toto se neděje. Ale jak se vídáme déle a dochází i k fyzickému kontaktu (nemusí jít ani o sex, stačí líbání, mazlení, intimnější doteky...), stávám se na muži závislou a děsím se, že o něj přijdu tak jako se mi to už stalo. Muži asi vycítí změnu v chování, samozřejmě vnímají, že už nejsem ta fajn veselá ukecaná holka, kterou poznali na první schůzce. A tak mě opouštějí.