No, ono se to dobře říká, ale ve výsledku ta, co nám rozbila rodinu a má vše co chtěla, je dle svého chování stále nespokojená, na rozdíl ode mě, která o vše přišla. Tak nevím, kde je chyba.

Muj byvaly muz nanestesti se mnou nechce mit nic spolecneho, ani s nasimi spolecnymi prateli(rozesli jsme se pred 8 lety a byli spolu 15), ani se synem se nestyka vic nez 2x, 3x na rok... kdy se necekane ozve synovi, a pak zase zmizi. My(ja a syn) ani nevime kde je co dela, natoz vedet s kym je. Ale samozrejme by to bylo fajn - s byvalou zenou meho partnera(a jejich synem) jsme proste rodina.

Dodržujte všechny tyhle zásady a děti nabudou přesvědčení, že vlastně o nic nejde, že rozpad rodiny kvůli někomu třetímu je úplně normální a nikomu to vlastně nevadí. A budou se tak chovat i ve svém manželství.

Jako že až se ty současné děti budou jednou rozvádět, tak kolem toho také nebudou dělat scény a nezatáhnou do toho zase své děti, aby jim ukázali, jak moc jsou zničení a zranění a jak jim bylo ublíženo?

Pokud jste to myslela tak, že děti by si měly odnést z rozvodu nebo rozchodu svých rodičů pořádné trauma, aby je to poučilo a samy to nedělaly... Fakt myslíte, že tento zážitek jim zajistí celoživotní, věrné a spokojené manželství nebo partnerství?

Kdyby to tak bylo, proč by ti, co teď kolem toho dělají scény, šíří nepřátelství a tahají do toho i své děti, vůbec rozpad svého vztahu dopustili, když je to pro ně tak velký problém a když by to šlo nějak spolehlivě zařídit, ať už chováním nebo volbou partnera, aby se podobné rozpady neděly?

Podle mě záleží na osobnosti člověka. Pokud je mstivý, hodně ješitný a rád se zaobírá svými bolístkami, tak sekeru asi nikdy nezakope. Já jsem třeba nikdy neměla problém s novými ženami mého ex, a to ani s těmi, s nimiž mě podváděl. S jednou se kamarádím (s tou mě teda nepodváděl) a s jednou (kvůli které už jsem od něj konečně odešla) jsme si chvilku psaly a myslím, že bychom si mohly velmi dobře rozumět. Ty ženy většinou za nic nemůžou, často jsou vozeny za nos stejně jako vy :-).

Takže je spojuje to, že dávají přednost vlastním představám o partnerovi před realitou a touží být klamány, takže je dokáže ošálit i úplný blb, který se ani moc nesnaží. To může být pěkný základ pro vzájemné přátelství.

Tak ono vždycky záleží hlavně na výchozích podmínkách. Pokud je nový partner vašeho ex zároveň i příčinou konce vztahu, tak je vzájemná komunikace potom složitější než když se partneři pro vzájemný nesoulad a po vzájemné dohodě v klidu rozejdou a pak si někoho najdou.

Šlic jako šlic.

To jsou takové teoretické řeči, ale záleží na okolnostech. Když jde vztah roky do háje, tak je to asi jiné, než když vám někdo náhle vrazí kudlu do zad. Necítím žádnou potřebu měnit svůj pohled na ženskou, která odešla od dětí, a na jejího frajera. Prostě je nenávidím a je mi fajn. Tento článek se snaží ve mně vzbudit pocit provinění, že se nedokážu povznést, ale pardon, povznášet se nebudu. Stačí omezit komunikaci na věcnou rovinu - od kdy do kdy si půjčí děti. A s jejím chlapem nemám potřebu se ani vidět, natož s ním dobře vycházet. Je to uražené ego? Možná ano, ale "léčit" se nebudu.

Je to nejspíš lepší, než abyste se před ní hroutil a na kolenou ji s pláčem marně prosil, aby se vrátila, protože ji milujete a dětem moc chybí. Nenávistí se obrníte.

Ale jako každá zbroj je dobrá do války, ale nepohodlná a omezující na běžné nošení, takže dlouhodobě ji v mírových podmínkách nosí jen pár válečných fanatiků. Třeba také časem zjistíte, že už není potřeba, protože je to už dávno jedno.

Tak to já mám teda naopak, já si ze začátku pořád v duchu říkala, už si konečně někoho najdi a neotravuj :) Podotykám že ani já jsem v té době nikoho ještě neměla.

Tak ono je asi rozdíl pokud jste se třeba rozvedli pro vzájemný neslučitelný povahový nesoulad a nebyla v tom ,,ta druhá/hý". Těžko bude mít někdo hned dobrý vztah s někým, kdo byl příčinou rozpadu vztahu.

Marketo, tohle je strašná snuška klišé. A jo, ženy na sebe žárlí, asi i víc než muži.

Klišé to možná je, ale celkem výstižně to popisuje co se opravdu děje.