Co se vám vybaví při vzpomínkách na dědečka?
To, že padl do ruského zajetí a zanechalo to u nás jeden zvyk. Oběd musel stát na stole přesně v poledne a polévka musela být horká. Horké jídlo se naučil jíst právě v Rusku.
Co k tomu zvyku vedlo?
Když dědeček přišel do zajateckého tábora, zpočátku hladověl, protože jim dávali jídlo vřelé do jakýchsi korýtek. Obyčejnou lžící se nedalo jíst, a přitom na toho, kdo čekal, až zchladne, už většinou nic nezůstalo. Kamarádi mu poradili, že jestli se chce vůbec najíst, musí si vyrobit lžíci dřevěnou. Potom už takový hlad nemíval. Právě tak si zvykl na horké jídlo a to mu už zůstalo.
Jak jste se vůbec dozvěděla, že váš dědeček byl legionář?
Dozvídala jsem se to postupně už jako dítě. Především tehdy, když si ho babička dobírala, jak utekl jako zajatec od „báryšni“, která si ho ze zajateckého tábora přivezla na statek na práce, ale dopadlo to tak, že si ho hned odvedla do kuchyně, vysadila ho tam na pec, a že si ho vykrmí a bude jen jejím potěšením. Jak to dědeček slyšel, vylekal se a utekl zpátky do tábora. Babička se při tom vždycky smála, ale já jsem nemohla pochopit, proč se po tak nádherných slibech vrátil někam, kde byl hlad.
On sám vám vyprávěl o svých dobrodružstvích?
Děda Tonda, jak jsem mu říkala, by mi možná o legiích i vyprávěl, ale babička nechtěla, až prý budu starší. Jenže než k tomu došlo, dědeček umřel. Zůstalo mi po něm album plné fotografií. Pozdější informace tak mám zprostředkované. Z rodinné kroniky, ale především z deníku legionáře Jana Homoláka z Moravičan. On popisuje řadu událostí a bojů, kterými prošel i děda. Další osudy je možné vyvodit ze vzpomínek generála Karla Kutlvašra, dědeček byl jeho osobním kurýrem.
Než se dostal na frontu a do ruského zajetí, byla ještě dlouhá cesta. Jak ale žil dědeček předtím?
Měl těžký život. O matku přišel ve 4 letech a už jako malé dítě musel tvrdě pracovat. K tomu ještě chodil do školy, vyučil se řezníkem. Místo práce v řeznictví však musel do války. Narukoval v dubnu 1915 do Uničova, kde prodělal základní výcvik a po dvou a půl měsících už odjížděl na frontu bojovat za císaře. Po boku měl kamaráda, se kterým si slíbili, že se nikdy nerozloučí. Oba se při ruském útoku dostali do zajetí. Životní podmínky v zajateckém táboře byly zlé. V pravé zimě, chatrném oblečení a o nedostatečné stravě byla úmrtnost veliká. Na jaře 1916 byl děda přidělen na práce k selkám na vesnici, jejichž muži byli na frontě. Nakonec se dostal na velkostatek, kde prožil zbytek ruského zajetí. Protože uměl pracovat s koňmi, stal se osobním kočím baronky.
Podle špičkování vaší babičky se tam zřejmě neměl špatně...
Na velkostatku u Oděsy získal velmi dobré postavení. Baronka mu prý dokonce nabízela svoji dceru a přemlouvali ho, aby u nich zůstal i po válce. V první polovině roku 1917 byla v zajateckých táborech zahájena hromadná agitace pro vstup do československé armády a náboráři dorazili i na velkostatek, kde dědeček pracoval. Ten tak další zajatce odvezl koňským spřežením do Oděsy na nádraží. Na velkostatek se už nevrátil. S kamarády odjel do tábora, kde se formovala legie. Tehdy ještě nechápal plný smysl odboje, ale cítil, že musí s těmi, jejichž cílem je návrat do vlasti.
Jak se život v legiích odvíjel?
Když se 7. listopadu 1917 zmocnila vlády v Rusku bolševická strana a zahájila jednání o separátním míru s Německem, opustili Čechoslováci po uzavření Brestlitevského míru přífrontové pásmo a chystali se k odjezdu do Francie, aby tam s československými legiemi pokračovali v boji proti Německu a Rakousku. Na jaře 1918 odrazili legionáři poslední útok Němců u Bachmače a odjížděli ve vlacích přes Sibiř na Vladivostok. Sovětská vláda, která zaručila Čechům volný průjezd, však smlouvu porušila a bolševici začali útočit na legionářské vlaky. Z bojů vyšel dědeček se zraněním pravého kolena. Bránit se proti stále rostoucí přesile ve vlaku bylo nereálné. Proto se legionáři vydali na pětidenní pochod Sibiří, aby navázali kontakt s jádrem pluku. Přechod se zdařil, jednotky legií se zformovaly a v nesčetných bojích s bolševiky si klestily po železnici cestu až do Vladivostoku.
Koleno ale nebyla jediná zdravotní komplikace...
Nebyla. Dědeček v průběhu válečných let prodělal tyfus. V září 1919 dostal už třetí zápal plic. Silnou záduchou pak už bohužel trpěl po celý život.
Jak se dostal zpět do Československa?
Do republiky se vracel s legiemi lodí přes Japonsko, Singapur, Indii, Arábii, Suezský průplav a Terst v Itálii, potom vlakem až do Prahy. Tam 2. února 1920 přichystali 1. pluku Mistra Jana Husa slavnostní přivítání. Dědeček byl vyznamenán za statečnost Čs. válečným křížem, Válečnou medailí a medailí Vítězství. Po propuštění z vojska nastoupil 8. dubna 1920 do státní služby a stal se členem finanční stráže, která měla za úkol střežit hranice a dohlížet na dodržování celních předpisů.
