Zprávy o tom, že Češi usilují o samostatnost, se mezi lidmi objevovaly už od léta 1918. Jak na ně reagovali Němci v Uničově?
Velmi negativně. Cítili se samozřejmě jako Němci, Uničov – či spíše Mährisch Neustadt – bylo německé město, úvahy o českém státu místní vnímali jako něco nepřirozeného, a tak se snažili mobilizovat své síly.
Jak konkrétně?
Místní tisk vyzýval německé spolky ke schůzím, jejich členové měli dát najevo, že nechtějí žádné Československo, že se nechtějí učit česky. První větší setkání se uskutečnilo v září 1918 v dnes již neexistujícím hostinci U Bílého beránka. Sešli se tu zástupci německých spolků ze širokého okolí. Bylo pak jasné, že jakmile dojde na lámání chleba, bude skupina těchto lidí stát aktivně v čele města.
Co to bylo za lidi?
Místní elita, zčásti uničovští radní a další významné osobnosti z města i okolí. Především skutečně vážený starosta Franz Schischma a místní notář Karel Marzelli. Ten byl ambiciózní, zřejmě vycítil, že přichází nová doba, a chtěl do ní jako politik naskočit. Zatímco jednašedesátiletý Schischma byl spíš člověk starých časů, který chtěl udržet to, co považoval za dobré a smysluplné.
Historická fotografie zachycuje muže, kteří stáli na podzim 1918 v čele Uničova obývaného z velké většiny Němci. Členy výkonného výboru byli mimo jiné starosta Franz Schischma (sedí uprostřed) či notář Karl Mazelli (sedí druhý zleva).
Jak reagovali, když se chléb koncem října skutečně začal lámat?
Reagovali ještě chvíli před tím, a to 27. října 1918. Už bylo zřejmé, že Rakousko-Uhersko definitivně končí. A představitelé Uničova toužili po připojení k tehdejšímu Německému Rakousku. To byl krátce po válce státní útvar, jenž si nárokoval i část území v novém Československu. Němci stejně jako Češi argumentovali právem na sebeurčení, a tak na území jen pár dní staré republiky vyhlásili několik provincií, které od ní chtěli odtrhnout. Na severní a zčásti i střední Moravě šlo o provincii Sudetenland a Uničov se k ní skrz deklaraci připojil.
Místní tak přece jen měli důvod k oslavám.
Bylo jim to spíš jedno, tížil je každodenní život. Už čtyři roky trvala válka, byl nedostatek potravin a uhlí, blížila se zima. Panovala nejistota, zda válka skutečně končí a co bude dál. Město navíc zasáhla španělská chřipka. Lidé tu naštěstí neumírali po stovkách, ale na klidu to nikomu nepřidalo. Celý říjen byly zavřené školy. Lidé toužili po klidu, politika jim v hlavě neležela. Rozhodně tu nechodili s vlajkami a provoláním slávy Sudetenlandu.
Nikola Hirnerová, vedoucí uničovského odboru kultury, školství a sportu, zmapovala neklidné dění ve městě po vyhlášení Československa v říjnu 1918.
Přesto ale v Uničově vznikla ozbrojená městská stráž – Bürgerwehr, objevily se případy vykradených obchodů, k tomu krádeže či potyčky v ulicích.
Nebyla to klidná doba. Muži se vraceli z války, mnohé z nich změnila. Také tu žili uprchlíci z Haliče, ve městě navíc sídlila vojenská posádka, jejíž příslušníci nebyli místní. Mezi lidmi bylo i hodně zbraní. Ne všichni, kteří přišli z fronty, je odevzdali. Proto byla povolána stráž tvořená zčásti z navrátilců a částečně z místních. Do té doby tu sloužili jen tři četníci, pořádek by neudrželi. Obavy, co se může stát, byly mezi lidmi hodně silné.
To byl ovšem jen začátek, protože 16. prosince 1918 se situace zdramatizovala a město obsadila československá armáda. Proč k tomu došlo?
Československo dalo najevo, že nepřipustí existenci žádných německých provincií. O den dříve armáda zabrala Šumperk. Šlo o čáslavský pluk a panovaly zvěsti, že obsadí i Uničov. Starosta Schischma se proto raději spojil s představiteli českého národního výboru v sousedních Troubelicích, kde sídlili českoslovenští vojáci, a Uničov jim vydal.
Proč se tak rozhodl?
Údajně proto, že se z místního vojenského skladu začaly vynášet mezi lidi zbraně, tudíž hrozila krvavá řež. Byla-li to pravda, nebo jen záminka, to už je dnes těžké soudit. Představitelé města ale v každém případě chtěli dát nesouhlas se vznikem Československa najevo pouze politicky, nikoli střelbou.
Připomeňte si dění v Československu v polovině prosince 1918
Před 100 lety
Sledovat další díly na iDNES.tvJak místní armádu přivítali?
Z Troubelic přijeli vyjednavači, po nich na šest set vojáků. Obsadili město, na balkoně městského hotelu a ochozu radnice rozmístili kulomety. Bylo zřejmé, že pokud dojde k incidentům, nebudou váhat a použijí sílu. Ovšem podle vzpomínek českého přednosty stanice z Troubelic, který přijel s armádou, byli místní vlastně rádi. Už několik měsíců žili, vedle dalších obtíží, v nejistotě. Nikdo tak nekladl odpor, i notář Marzelli, jenž se pasoval do role nového vůdce Uničova, moc nad městem sám předal. Byť s konstatováním, že to dělá pod nátlakem. Druhý den došlo ke složení slibu nové republice. Valná část vojáků odtáhla, zůstala jen malá posádka.
Klid tady ovšem vydržel jen do ledna 1919, kdy byli vojáci napadeni a v Uničově se střílelo.
Byl to spíše náhodný incident, skupina Němců na radnici 4. ledna zbila československou hlídku. Výtržníci se pak vydali dál do Katolického domu, kde vojáci sídlili. Tady jednoho z nich zranili, přitom však byl jeden z agresorů zastřelen. Němci to vnímali jako nepřiměřenou obranu a velkou křivdu. V reakci na to sem znovu přitáhla armáda, opět tu byly i kulomety. Československo dalo najevo, že toto trpět nebude.
České úřady to daly najevo také tím, že zde vyhlásily výjimečný stav a na několik dní zajaly představitele města, včetně starosty Schischmy.
Tato internace město velmi zasáhla, byla vnímána velmi negativně. Starosta Schischma tu byl po zásluze velmi váženou figurou. Dohromady české úřady de facto jako rukojmí vzaly čtrnáct lidí, včetně notáře Marzelliho. A to proto, aby nedošlo k dalším incidentům. Internace trvala řádově několik dní, měla spíše výstražný charakter.
Kdy tyto neklidné časy spojené se vznikem republiky v Uničově vlastně skončily?
Ještě 4. března 1919, při takzvané sudetské demonstraci, Němci projevili svůj nesouhlas se začleněním Sudet do Československé republiky. Na rozdíl od jiných měst, kde se střílelo, šlo ale v Uničově spíš o manifestaci prostřednictvím praporů v německých barvách. Nepochybně byl přitom rozhodující fakt, že tento kraj byl zemědělský a chybělo tu radikalizované dělnictvo. Dozvuky byly podle farní kroniky 24. června 1919, těsně před volbami do městské rady. Opět sem přijeli vojáci, nad ránem udělali domovní prohlídku v některých domech a také na faře. Prověřovali, jestli tu nejsou ukryté zbraně a zda se nechystá nějaký puč. Samozřejmě se nic takového nedělo. Volby řádně proběhly, starostou se stal další vážený občan a majitel místní stavební firmy Zdenko Vodička. Na post v čele města si samozřejmě myslel Marzelli, ale neuspěl. Jeho sen se stal skutečností až za dva roky, kdy Vodička nečekaně brzy umírá. To už jsme ale ve 20. letech.
