„Zapátrali jsme v rodinných archivech, oprášili předměty, které nám po dědečcích a pradědečcích zbyly, a dozvěděli se i některé věci, o nichž jsme neměli tušení,“ popsal kurátor výstavy Radim Dufek.
Ta připomíná osm vojáků, kteří jsou spjatí s Brnem a okolím. „Máme legionáře, kterých ale bylo méně, i vojáky, kteří dosloužili v rakousko-uherské armádě. Podle mě se na ty druhé trochu zapomíná. Trpěli a nasazovali život za svou vlast a náleží jim naše úcta,“ vysvětlil Dufek.
Ten předkládá návštěvníkům příběhy obou svých dědečků. První – František Dufek – si z války přivezl svoji první ženu, ruskou emigrantku. A Rudolf Pokorný, dědeček z matčiny strany, byl italským legionářem.
Mezi památkami na něj jsou i dvě vyznamenání – maďarské a bulharské. Mají zajímavou historii. „Při vzniku republiky bylo zakázané nosit insignie Rakouska-Uherska, takže vyznamenání vojáci nesměli používat. Pak ale přišli Němci a ti to povolili. Takže si děda urychleně pro vyznamenání napsal a po dvaceti letech jej fyzicky dostal. Výhody z toho žádné neměl, byla to spíš vzpomínka,“ popsal Dufek.
Svého prapředka má na výstavě i známá brněnská historička Milena Flodrová. „Jmenoval se Josef Hamřík. Ve válce nastoupil v Tyrolsku v Alpách jako velitel polní pošty. Po návratu do civilu se stal poštmistrem v Hranicích a už v důchodu se přestěhoval do Brna, a město tak získalo odborníka na historii, místopis a osobnosti,“ dodal Dufek.
Pohnutý osud vojáků, kteří byli rádi, že přežili, ale při návratu se museli vyrovnat s velkými traumaty, dokládá například deník Viléma Beinhauera, později viceprezidenta Krajského soudu v Brně. Jeho popis návratu z války v listopadu 1919 nepotřebuje komentář.
„Vrátil jsem se tělesně i duševně strhán co žebrák. Dozvěděl jsem se, že bratr Karel na zpáteční cestě domů jel na střeše vagonu a při vjezdu do tunelu se zabil, druhý bratr Jindřich vrátil se domů těžce nemocen, zatímco raněný Frantík je v ruském zajetí, neznámo kde. Peněžní úspory rodičů i mé byly znehodnoceny inflací a válečnými půjčkami, které nakoupil otec pod nátlakem okresního hejtmana,“ napsal Beinhauer.
Výstava Rok 1918 – co nám válka vzala a dala bude na Špilberku vyprávět příběhy až do konce roku. Zde naleznete pět z nich.
1 Z války si přivezl ruskou emigrantku
František Dufek pocházel z Brna a také se sem po válce vrátil. Jako absolvent obchodní školy narukoval na začátku války v hodnosti svobodníka k brněnskému 14. zeměbraneckému pěšímu pluku do Tyrol a po výcviku se přesunul na východní frontu.
Na začátku roku 1916 se dostal do ruského zajetí. Z té doby se dochovala i fotografie, je na ní upravený a čistý. Na sobě má zajateckou uniformu, ale má přiznanou hodnost na límci. Je vidět, že i tam nějaká hierarchie fungovala
Sbíral pohlednice a na památku si ze zajetí přivezl album plné obrázků z ruských měst. Když se v roce 1919 vracel do republiky, cestoval lodí přes Černé moře a tam poznal mladou ruskou dívku, která utíkala před bolševiky. Zamilovali se do sebe, vzali se a v roce 1921 se narodil otec brněnského historika Radima Dufka. Když byly dítěti tři roky, žena odešla s krajanem-emigrantem do zahraničí a dítě nechala manželovi.
Ten po válce pracoval jako expedient v textilní továrně na vlněné zboží Davida Hechta. Zemřel v roce 1944 na rychlé souchotě. „Příběh má ale další pokračování,“ říká Dufek, který medailon svého předka poskytl pro výstavu Rok 1918 – co nám válka vzala a dala na Špilberku. „V roce 1968 přišel otci dopis v azbuce z Francie. Byl od jeho matky. Otec si s ní nějakou dobu psal, ale pak sám kontakt ukončil. Pravdou je, že mu nikdy nevysvětlila, proč ho opustila,“ poznamenal Dufek.
2 Nechtěl bojovat, tak si usekl kus malíčku
Karel Krejčí pocházel z Rosic u Brna. V letech 1909–1913 se vyučil holičem a kadeřníkem ve Vídni. Narukoval na italskou frontu k pěšímu pluku č. 8, kde koncem války bojoval na Piavě u Belluna. Svým příbuzným pak vyprávěl historky o nocování v mrazech, kdy se ráno nemohli odtrhnout od země.
Po uzavření Brestlitevského míru mezi bolševickým Ruskem a Německem se měl přesunout k dalším bojům na západní frontě. Aby nemusel, domluvil se s kamarádem a usekli si vzájemně dva články malíčku. Je to vidět i na dobové fotografii z nemocnice, kde má obvázanou ruku. Nad ním stojí jeho kamarád s rovněž zavázanou rukou. Takové věci Rakušané dost krutě trestali, protože to považovali za vyhýbání se službě. Ale oběma kamarádům to prošlo. Na frontu už se Krejčí nevrátil.
V rodině historičky z brněnského městského muzea, která příběh svého prapředka poskytla, věřili, že hned dva měsíce po válce zakotvil ve Veverské Bítýšce, i přes svůj handicap se vrátil ke své profesi a otevřel si holičství a kadeřnictví.
Při bližším zkoumání dobových fotek, na kterých byl už v uniformě vojáka československé armády, se však ukázalo, že minimálně po roce 1921 ještě sloužil jako voják z povolání. Později ještě jednou přesídlil, tentokrát do Brna, a otevřel si kadeřnictví a holičství v Čápkově ulici. V Brně také na počátku 60. let zemřel.
3 V armádě sloužil už od chlapeckých let
František Budík se narodil v Nemoticích. Od mládí sloužil v rakouské armádě. V roce 1902 se oženil s Marií, dcerou koláře Jozefa Zwierzinského. Měli spolu šest dětí, pět z nich se dožilo dospělosti.
Rodina žila v Kolomyji na dnešní Ukrajině, začátkem války se přestěhovali do pevnosti Przemyśl, která se stala za první světové války místem velkých bojů. František Budík pak sloužil také v Turce nad Strijem na Ukrajině, takže rodina se hodně stěhovala. Na výstavě uvidí lidé jeho fotografie z doby, kdy byl docela mladým kadetem, v civilu na maturitní fotografii i na svatební fotografii se ženou Marií.
Do války už nastupoval jako důstojník zralého věku ve svých osmatřiceti letech. Přežil a po návratu vstoupil do československé armády, kde dosáhl hodnosti kapitána. Po odchodu do důchodu v roce 1925 se i s rodinou vrátil do Nemotic, kde hospodařil až do své smrti.
4 Instalatér z Brna vařil vojákům v italské legii
Rudolf Pokorný se narodil ve Vyškově. Vyučil se zámečníkem a při studiu na strojní průmyslové škole v Brně pracoval jako instalatér. Ve válce sloužil jako svobodník u brněnského pěšího pluku č. 8 na východní frontě, pak na italské frontě a tam byl v roce 1915 zajat.
V roce 1917 vstoupil ve Folignu do italských legií. „Přímému boji se ale vyhnul. Protože hrozně rád jedl a dobře vařil, dostal se do kuchyně a tam válku ve zdraví přežil,“ vylíčil vzpomínku na svého dědečka z matčiny strany brněnský historik Radim Dufek.
V roce 1919 se jeho dědeček vrátil zpět do Brna. Zde si otevřel v Domě pánů z Kunštátu v Dominikánské ulici železářský obchod a provozoval instalatérskou firmu. Zemřel na tuberkulózu na počátku druhé světové války. Ve vitríně na výstavě o roce 1918 na Špilberku ho připomíná protáhlý klobouk s pérem, připomínající horské myslivce. „Podobný měli Ardité, italská úderná jednotka, jejíž uniformou se italští legionáři inspirovali,“ doplnil Dufek.
5 Hrdina i muž odsouzený k trestu smrti
Julius Princ se narodil v Milově na Šumavě, vyučil se zahradníkem ve Strakonicích. Ve válce bojoval na italské frontě. V roce 1917 padl do zajetí a v únoru 1918 vstoupil do legií. Od Piavy absolvoval pěší mnohadenní pochod na Veronu, Monte Baldo, Monte Altissimo a do jižního Tyrolska.
Vrátil se do Československé republiky a jako řada dalších legionářů vstoupil do armády a dostal se k finanční stráži, dnešním celníkům. Sloužil u Mikulova.
Po odchodu do civilu si v Hodoníně zřídil zahradnictví, po roce 1948 však upadl v nemilost komunistů. Ti ho v rámci politických procesů odsoudili za velezradu a urážky režimu k trestu smrti. Tomu však nakonec ušel, ale „odseděl“ si 8,5 roku spolu se svým švagrem, známým boxerem Vojtěchem Sasínkem. Vězení přežil a vrátil se zpět do Hodonína, kde zemřel.
