Horní náměstí s trojičním sloupem a barokními kašnami, přátelé z mládí, ale také olomoucká opera sehráli v životě olomouckého rodáka a jednoho z nejvýznamnějších současných evropských sochařů Ivana Theimera klíčovou roli. I kvůli nim se nesvezl na vlně avantgardy a nechává se inspirovat starými mistry. A také proto se výtvarník, který odešel v osmašedesátém do Francie, tak rád vrací do rodného města. I když všechny změny v něm nevítá s nadšením.
V Olomouci Theimer, který před několika dny oslavil sedmdesátiny, pobýval naposledy tento týden díky výstavě Via Lucis v Muzeu umění, která autorovi Ariónovy kašny a želvy zdobící Horní náměstí vzdává hold.
Kdo vás přivedl k umění?
Rodina. Maminka milovala operu Carmen, já ji kvůli tomu viděl asi desetkrát. K opeře jsem měl vztah i díky strýci, který hrál v orchestru. Druhý strýc Luboš Schneider byl malíř. Takže jsem se odmala pohyboval mezi takovými motýly, kteří hledali formy idealismu. Moje babička Anna ale říkávala, že se ve vztahu ke mně o umění doma hodně mluví, ale dělá málo. Proto mě vzala ve dvanácti letech k Ivo Příleskému na malování a sochařství. A taky mi platila hodiny.
Kde jste v Olomouci bydleli?
V úřednické čtvrti ve Foerstrově ulici. Tehdy tam ještě nebyly paneláky, ale rybník, na kterém jsme hráli hokej. Naproti našeho domu bydlel architekt Šlapeta, vedle Pelikánovi. Bylo to takové kulturní hnízdo, které mě formovalo. V této souvislosti nemůžu nezmínit Ottu Františka Bablera, který tajně miloval moji maminku, a byl mým duchovním otcem. Prostřednictvím jeho kamaráda jsem měl jako malý možnost listovat manuskripty ze sejfu knihovny a zřejmě díky tomu mám vztah k miniatuře a ke zpracování detailů.
Přeskočme několik let do roku 1968, kdy jste emigroval. Jak moc těžké to bylo rozhodnutí?
Mé rozhodnutí bylo pevné. A to proto, že dědeček Emil byl legionář, což se v mém curriculum vitae stále proplétalo. Pocítil jsem to třeba, když jsem se nedostal na pražskou akademii. Invaze spřátelených vojsk mě v mém rozhodnutí jen utvrdila. Odcházelo se mi těžko, ovšem maminka i babička mě podporovaly. Tak jsem se v září v osmašedesátém z jedné výstavy ve Francii nevrátil. Sice jsem v Paříži nějaké kontakty měl, ale jejich slibovaná pomoc se nakonec ukázala jako kecy. Začátky nebyly lehké. Citově mi ale Francie byla blízká, všichni jsme tehdy měli rádi Picassa. Do toho můj dědeček, který byl s Francouzi na Sibiři, doma vařil foie gras, dával do toho lanýže a dělal všelijaké paštiky.
Ivan TheimerNarodil se 18. září 1944 v Olomouci. Současný český sochař žije ve Francii. Vystudoval Uměleckoprůmyslovou školu v Uherském Hradišti a École nationale supérieure des beaux-arts v Paříži. Ve Francii žije od roku 1968, Paříž však střídá s Toskánskem. Theimerovy pomníky, monumenty, reliéfy a další komornější realizace se nacházejí na území několika evropských států. S architektem Tomášem Černouškem vytvořili Theimerovu kašnu na Kollárově náměstí v Olomouci a Ariónovu kašnu na Horním náměstí. Zdroj: Wikipedia |
Jak na vás, člověka z Východu, tehdy ve Francii nahlíželi?
To byla hrůza. Byli jsme pro ně exoti, nevěřilo se nám. Záchranou pro mě byla pařížská akademie, myšlení studentů bylo jiné. Na akademii navíc studovali i Ukrajinci a Rusové, kteří utekli.
Jak si vysvětlujete, že student z Východu pronikl třeba do Elysejského paláce (Theimer pro něj vytvořil tři obelisky – pozn. red.)?
Já ani nevím. (směje se) Asi to bude tou Olomoucí. Můj spolužák básník a sochař Jarda Kovanda, rodák ze Zlína, mi vždycky říkal, že mám obrovské štěstí, protože jsem byl obklopený tolika krásnými věcmi. Měl pravdu, kdybych se v Olomouci nenarodil, k umění a historii bych neměl takový přístup. Nikdy bych se asi nedostal k projektům, které dělám.
Dnes si to člověk neuvědomuje, ale tehdy u nás v galeriích nic nebylo. Jedinou záchranou byly kostely, kašny, umění v ulicích. Třeba když jsem spal na bulváru Sevastopol nebo pod katedrálou Notre Dame, vyjevovaly se mi Jupiterova a Caesarova kašna, sloup na Dolním náměstí, zasněžená Trojice, maminčina Carmen. Atmosféra Olomouce mi zůstala v hlavě.
I proto jste se nesvezl na vlně avantgardy, což by tehdy ve Francii bylo možná jednodušší?
Já jsem avantgardu dělal asi rok a půl. Kupoval jsem si fluoreskující barvy, plexiskla. Pak jsem si ale řekl, že mám přeci rád vůni, paletu, štětce a nemám důvod si ničit zdraví plastickými hmotami. Ale především jsem si uvědomil, že nemám důvod opouštět to svoje barokní poslání z Olomouce a kopírovat lidi, kteří pocházejí z industriálních měst Ameriky nebo Londýna. Já jsem se přece narodil v Olomouci, bylo mi souzeno hrát komorní hudbu s klasickými nástroji. Ale byl jsem za to kritizovaný.
Kritiku od avantgardistů jste prý sklízel i za veřejné zakázky…
To je pravda. Ovšem nyní, respektive v posledních deseti letech o státní či městskou zakázku usilují i nejavantgardnější umělci z Itálie. Chtějí ji dostat za každou cenu, protože zjistili, že se ředitelé muzeí mění po deseti či patnácti letech a tvorba jejich vyvolenců většinou skončí někde v bunkrech.
Komunisté oficiální uměleckou tvorbu řídili, co třeba francouzský prezidentský palác, mluvil vám Francois Mitterrand do toho, jak mají obelisky vypadat?
Do toho, jak konkrétně budou vypadat, mi nemluvil. Vedl se mnou dialog, co budou představovat. Chtěl, aby na obeliscích byly stopy historie. To je, myslím, pochopitelné, státníci se k němu nechodili dívat na nějaké kuriozity.
Mluvil jste o památkách. V Olomouci se teď často v novinách skloňují památkáři, co říkali na Ariónovu kašnu?
I já jsem s nimi bojoval. Především kvůli rampě kašny. Památkářům se nelíbilo, že je nízká, protože ostatní kašny je mají vyšší. Já jsem ale chtěl, aby kašna byla i pro děti. A taky jsem chtěl, aby se na hladině fontány zobrazovala Trojice. Každopádně kolem toho byla obrovská polemika. Měl jsem ale za sebou velké projekty, třeba ten Elysejský palác, takže se mí zastánci Vladimír Šlapeta, Pavel Zatloukal nebo Vladimír Procházka měli o co opřít. Nebýt jich, asi by můj návrh neprošel.
A jak to bylo se želvou, původně prý u kašny neměla být?
Měla. Bylo to ale tak, že vyčleněné peníze byly vyčerpány na samotnou kašnu. Protože jsem u ní želvu chtěl mít, věnoval jsem ji dětem a také své mamince. Je to na ní i napsané. Fontány vždy zatraktivní samostatné prvky, na které si lidé mohou sáhnout.
Zlí jazykové tvrdí, že želva je u fontány proto, že jsou Hanáci pomalí.
To určitě ne. Pro hinduisty, buddhisty či Číňany je želva symbolem zeměkoule, zvenčí tvrdá, zevnitř měkká. U asijských národů symbolizuje břicho těhotné ženy. Zřejmě i proto děti na želvu tak rády sahají. U Řeků je zase želva rezonancí hudby a poetiky.
Méně známá je vaše kašna na Kollárově náměstí, která byla dokončená až po vašem odchodu. Jak je možné, že ji komunisté nechali dodělat?
Díky architektu Tomáši Černouškovi, mému kamarádovi z kulturního hnízda, který za to bojoval. Nevím proč, ale vždy existovali lidé, kteří mě svým způsobem chránili. Každopádně to byl zázrak, že kašnu na Kollárově náměstí stejně jako kašnu v Přerově mohl podle mých maket pan Stárek dodělat.
Jak často sem do Olomouce přijíždíte?
Poprvé jsem mohl přijet až po roce 1989. V posledních letech tu bývám jednou, dvakrát do roka podle toho, jaké jsou v Praze výstavy. Dřív, když ještě žila sestra mého otce, jsem tu býval častěji. Bratrance a sestřenice tu mám stále, ale to už není ten přímý vztah z dětství jako s tetou, která mě vozila v kočárku. Navíc teta mi vždycky navařila svíčkovou, knedlíky. Po českých jídlech se mi ve Francii stýskalo. Francouzi mi nadávali, když jsem vařil třeba guláš. Že prý by se tak těžké jídlo nemělo jíst. Dělal jsem si také smaženici s cibulkou, bramborák. Tato levná jídla byla moje záchrana, když jsem neměl skoro žádné peníze.
Vaše nejoblíbenější místa v Olomouci jsou…
Malé náměstíčko u kostela svatého Michala, kde bydlel Slavoj Kovařík, ke kterému jsem chodil. A celé Horní náměstí.
Nevím, jak moc sledujete dění v Olomouci, přesto se zeptám na spor ohledně lamp právě na Horním náměstí.
O těch lampách vím. Ale to není jen olomoucký problém, ale možná problém celosvětový. Celé to vzniklo kvůli tomu, že nejsme schopní dát energetické problémy a věci estetické dohromady. Další problém vidím v tom, že se lampy už nemohou vyrábět řemeslně, že je chrlí továrny.
Aktuální je nyní v Olomouci i otázka mrakodrapů.
Mrakodrapy jsou mnohem horší záležitost než lampy. Třeba ten vedle vlakového nádraží. To je hrůza, to jsou neuvěřitelné kiksy. I na tomto baráku se ukazuje, jak se technologickou manipulací vytratil z architektury detail, který ji spojoval s výtvarným uměním. Moc mě také mrzí, jak se změnil Tabulový vrch. Toto místo, na kterém byly křížové cesty, kdysi ukazovalo Olomouc ležící v jakési míse před Svatým Kopečkem. Mělo to neuvěřitelnou logiku s přírodou. Místo toho tam stojí paneláky. Další obrovský kiks.
Co se naopak ve městě podařilo?
Dolní náměstí, to je krásný projekt. Pavlu Pospíšilovi jsem moc vděčný, že tam vrátil akácie, na které mám vzpomínky z dětství.
Nedávno jste oslavil sedmdesátiny, co důchod?
Do něj se nechystám. Práce mám dost. Mimo jiné mě čeká další památník. Ve francouzském městě Dieulefit.
