Aby člověk uspěl, musí nejdříve zvítězit sám nad sebou. Zbořit vlastní mýty, překonat mentální hranice. Své o tom ví i jeden z našich nejprogresivnějších výtvarníků současnosti – Josef Zlamal.
Pětatřicetiletý malíř ze Šternberka prošel během několika málo let takovým přerodem, že to možná překvapilo i jeho samotného. Není už umělcem, který lpí na tvorbě v rodném městě, ani nečeká, až si k němu divák najde cestu sám. To on je dnes na cestách za diváky.
Nejdříve okouzlil ty v zahraničí a nyní tak trochu oklikou dobývá českou výtvarnou scénu. Už skoro půl roku ve dvojici se sochařem Richardem Štiplem představuje díla na jedinečné multižánrové výstavě East of Eden v pražském Museu Montanelli.
Když vás chce člověk zastihnout, možnosti, kde to zrovna bude, jsou dost široké. Od Šternberka či Prahy přes švýcarský Chur až po Londýn nebo New York. Kde jste teď vlastně doma?
Doma jsem všude tam, kde jsou lidé, kteří chtějí komunikovat, a kde člověk cítí možnost lidského a profesního uplatnění. To může být kdekoliv, kde se základním způsobem domluví.
Tvorba a ateliér J. Zlamala |
Vy mluvíte plynně německy. V Německu jste studoval výtvarnou akademii a taky jste tam směroval řadu svých výstav. Máte nejblíž k tomuto regionu?
Po vzniku Evropské unie ztratil pojem ukotvení ke konkrétnímu prostoru pro mou generaci na významu. Jak se zrušily hranice, otázka, kam patřím, zmizela. Mentálně i profesně pro mě bylo limitující se vymezovat. Tyto věci nějak zapadly sněhem – a o to víc začíná být možností.
Kde tedy pracujete nejčastěji?
V Londýně a ve Švýcarsku jde spíše o komornější produkci. Mou výhodou je, že pracuji intenzivně s papírem a plátnem, velká část děl se proto dá v procesu vzniku velmi jednoduše transportovat. Mám v podstatě mobilní domácnost, jež se na kolečkách posouvá se mnou.
Když jsme spolu před osmi lety mluvili naposledy živil jste se reklamou. Pořád to ještě platí, nebo už se můžete plně spolehnout na výtvarnou tvorbu?
Období spojené s reklamou je minulostí. Byla to pro mě ale velmi důležitá zkušenost, která v dobrém smyslu zcela změnila rutinu mého všedního dne. Po mnoha letech, které jsem strávil intenzivní prací v ateliéru, jsem musel dohledávat vztah k reálnému životu. Velkou školou byla a je spolupráce s mámou v rodinné firmě Studio Zlamal. Díky ní mám možnost vstoupit svou prací také do architektury, kde působil rovněž už můj dědeček, autor největšího sgrafita v České republice – ve vestibulu olomouckého nádraží. K dnešní spokojenosti ale vedla dlouhá cesta. Na jejím začátku stála otázka, která je v mé profesi brána skoro jako kacířská: K čemu vlastně dělám to, co dělám, a kdo je moje publikum? Musel jsem si připustit, že být dobrý malíř nestačí. Člověk se musí stát promotérem své vlastní práce.
Byla vaše první velká výstava v Česku, nebo v zahraničí?
Důležitý milník byl rok 2015, kdy byla má tvorba vybrána na výstavu Art from the Heart v Šanghaji. Jednalo se o prezentaci českého umění v zahraničí a popravdě dodnes nevím, kde mou práci kurátor Miroslav Ambroz objevil. Jel jsem tam s cirka deseti výtvarníky, profesionály ve svém oboru v České republice, jako František Skála, Petr Nikl, Jakub Špaňhel... Byl to motivační, startující bod. Člověk si řekl: proč se atomizuji a za každou cenu, proč bouchám o strop v nějakém místě? Proč nezkusím aktivně komunikovat v širším perimetru? Byla to klíčová transformace myšlení.
Co se pak změnilo?
Výstava v Šanghaji změnila úplně všechno. Tam, kde kredit dříve nebyl, najednou už byl. Hned na následující rok – 2016 – se podařilo domluvit několik dalších projektů. Díky důvěře, kterou mi pan Ambroz svěřil, následovaly výstavy ve Švýcarsku, Německu a Číně.
Josef Zlamal a jeho malířské genyNarodil se 7. prosince 1983 ve Šternberku. Malířství má doslova v genech – slavným výtvarníkem byl už jeho dědeček Wilhelm a je jím také otec Petr Zlamal. Matka Blanka Zlamalová je známou architektkou, s níž malíř také pravidelně spolupracuje na různých projektech v architektuře. Josef Zlamal absolvoval rakouskou sekci šternberského gymnázia, poté rok studoval translatologii na Karlově univerzitě v Praze a dva roky na výtvarné akademii v Brémách. Výrazněji na sebe upozornil na výstavě Art from the Heart 2015 v Šanghaji. Od roku 2016 působí především ve Švýcarsku. V Curychu a Churu se mu podařilo vytvořit stabilní platformu, z níž expanduje do Německa a Francie, kde jeho tvorba byla na veletrhu Drawing Now Paris 2018 vyhlášena objevem roku. Od roku 2012 intenzivně spolupracuje se sochařem Richardem Štiplem, rovněž rodákem ze Šternberka. Společně vystavovali například v Paříži, Basileji, Madridu, ale také v Mexiko City, Miami nebo Pekingu. Do konce května je v pražském Museu Montanelli k vidění jejich výstava East of Eden. |
Vaše díla jsou dnes součástí soukromých i veřejných sbírek. Čeho si považujete víc?
Obě dvě roviny hrají klíčovou roli. Jedna druhou doplňuje. Velmi úzce se prolínají. V případě institucí si hodně vážím Lipska. Pro další rozvoj je však nejdůležitější kontinuální podpora ze strany soukromých sběratelů, které dnes už nemám jen v zahraničí, ale také v Česku, a to dokonce i mezi svými vrstevníky.
Jak se stane, že se vaše kresba spojená s plastikou Richarda Štipla ocitne ve společnosti středověkých mistrů v Muzeu výtvarných umění v Lipsku?
Jedním z projektů, které pomohla výstava v Šanghaji iniciovat, byla i výstava v Lipsku. Na vernisáži v galerii Laden für Nichts jsme se seznámili s tehdejším ředitelem muzea, panem Hansem-Wernerem Schmidtem, který později projevil zájem o jedno z našich vystavených děl. Mělo se stát součástí jejich sbírky.
Taková zpráva musí člověka posadit na zadek.
Akvizice do sbírky je samozřejmě výjimečná věc, ale to, co mě doslova uzemnilo, byla forma, jakou předání díla muzeu probíhalo. Pan galerista mi jednoho dne řekl, že je potřeba, abych v konkrétní den a čas přijel. Potkali jsme se v kanceláři ředitele Schmidta, který po chvíli navrhl, že se půjdeme podívat do expozice muzea. Myslel jsem, že mi chce ukázat nějaká konkrétní díla. Vstoupili jsme do oddílu starých mistrů, kde visí mimo jiné i monumentální obraz Lucase Cranacha. Ředitel přistoupil k jednomu z děl a řekl: Tak tady bude vaše dílo dnes osazeno. Když jsme se za půl hodiny na místo vrátili, už tam viselo.
Jaký to byl pocit?
Byl to moment, který si budu pamatovat celý život. Byla to oslava v pravém slova smyslu, jak z pohledu profesního, tak i po lidské stránce. Od toho momentu, i když trval jen půl hodiny, člověk není tím, kým byl. Ne proto, že jeho práce visí v muzeu, ale proto, že je překvapen, potěšen, má víc energie, elánu, vědomí i sebevědomí a vše najednou začíná dávat smysl. Podobně zajímavé lidi jsem měl možnost potkat také v loňském roce. Patří k nim například ikona švýcarského výtvarného prostředí Christoph Vitali. Díky jeho otevřenosti jsem se v létě mohl zúčastnit privátních akcí na veletrhu Art Basel nebo se osobně setkat s Marinou Abramović během její výstavy v Bonnu. Bylo pro mě velkým poznáním zjistit, že existují lidé, kteří jsou otevřeni tomu, předat vám celou svou životní zkušenost.
Tito lidé mají i své soukromé sbírky. Jsou v nich vaše obrazy?
U pana Vitaliho je moje práce zastoupena. Má díla nejsou pouze ve Švýcarsku, ale třeba také ve Francii, Španělsku, USA, Mexiku a samozřejmě i v České republice. Velmi důležitými pomocníky a mecenáši jsou například manželé Lucia a Hermann Lettenmayerovi a paní Dadja Altenburg-Kohl. Bez jejich podpory by se výstava East of Eden v Museu Montanelli nemohla nikdy uskutečnit.
Berete tuto výstavu jako entrée do českého výtvarného prostředí?
Ano, je klíčová. Výstava je výjimečná v tom, že tam nejsou jen moje a Richardova autorská díla, ale podařilo se do ní zapojit i práce jiných autorů. Je osvobozením od vlastního příběhu. Začali jsme si totiž klást otázky, kde jsou inspirační zdroje naší práce a jak je můžeme představit divákům.
Koho jste tedy přizvali?
Díky otevřenosti manželů Lettenmayerových, kteří velkoryse umožnili zápůjčky ze své sbírky, jsme do výstavy mohli zakomponovat práce z různých dějinných období. Nejstarším dílem je dřevěný reliéf z 16. století, nechybí ale ani současníci jako třeba Daniel Richter. Výstava není jen o výtvarném umění jako takovém, její součástí je například i sekvence z němého filmu Metropolis.
Naznačuje tato multižánrová výstava směr, jakým se chcete v tvorbě ubírat?
Ano, myslím, že je to věc, která nás bude provázet dál. Řekněme, že jde o posun od sveřepého monologu k dialogu.
Jak moc jste pracovně provázaní s Richardem Štiplem? Máte i společný ateliér?
Přímá produkce, tedy to, čím se zabývám já a Richard, v jednom místě být nemůže. Dřevo je materiál, který je spojen s prašností, naopak u mě v ateliéru bývá mnoho lidí šokováno, jak čisté je to prostředí. Je to velmi individuální, já jsem člověk, který když dokončí práci, vše si vyčistí a pak začíná na čisté zdi. Plastiky, na které kreslím, samozřejmě vznikají u mě v ateliéru.
Richard Štipl pracuje s lipovým dřevem z Jeseníků. Odkud pochází ruční papír, na který kreslíte vy?
Část je z Velkých Losin, rozměrnější formáty ale pocházejí z Indie. Je to zvláštní druh materiálu. Formálně se mu říká papír, ale papír to úplně není, tvoří ho totiž sto procent bavlny.
Takže je to v podstatě plátno.
V podstatě ano. Je to trochu humorné, protože v českém prostředí je papír vnímán jako materiál menší trvanlivosti. Část lidí má skoro panickou hrůzu, co se bude dít s jejich kresbou za pár let. Přitom je to materiál, který vydrží také stovky let, pokud ho nevystavujeme nevhodným podmínkám, jako je například přímé sluneční světlo nebo vlhkost.
Byl u vás papír vždy na prvním místě?
Ano, odjakživa hrál zásadní roli. I práce z období do roku 2000 jsou převážně na papíře. Je to asi tím, že se mi s tímto materiálem dobře pracuje, vyhovuje mi z pohledu tvůrčího přístupu.
Pořád vymýváte a vrstvíte?
Moment redukce a revize patří k principu mé práce. Ruční papír je ideální, protože umožňuje návrat skoro až na původní bílou plochu. Například obrazy Václava Špály dělají dojem, že autor nerevidoval jediný tah. Pro většinu mých prací je naopak charakteristické to, že se řízeně proměňují. A ještě jeden moment hraje důležitou roli – i když pracuji s čitelným motivem, není to fotorealistická malba, kde je na každém centimetru přesně poznat, co tam je. Je to někde mezi. Pohyb mezi sděleným a skrytým pro mě vytváří napětí, které když se povede, vnímá i divák.
Stěžejním objektem na vašich obrazech je pořád člověk. Vyvíjí se spolu s tím, jak sám zrajete?
Pro mé práce z let 2010–2017 je typické, že z pohledu vizuálního obsahu šlo často o velmi komplexní kompozice, které mají velmi blízko k autorům jako Hieronymus Bosch nebo Pieter Brueghel. To, co mě zajímá v posledních měsících, je naopak blíže monumentální malbě, kde můžeme hledat paralelu k autorům jako Georg Baselitz nebo Alberto Giacometti. Na dvoumetrovém plátně je například pouze jediná figura. Silně mě zajímá princip redukce, který je velmi dobře patrný i u mého dědečka Wilhelma Zlamala. (W. Z. ke konci života vyprázdnil své obrazy téměř až na bílou plochu, na níž zůstalo jen pár redukovaných čar – pozn. red.)
Takže nová etapa tvorby?
V tomto smyslu ano, od kresby jsem se opět posunul k malbě, která má až fyzický charakter. Kresebné práce vznikaly jako přesná hodinářská mechanika. Nebylo možné vytvářet je vestoje, u většiny z nich jsem dlouhé hodiny seděl. Malba v monumentálním rozměru je naopak o fyzickém pohybu, o vzdalování se od štaflí, často o mnoho metrů. Některé tahy jsou místo pěti milimetrů dlouhé až dva metry.
To je velký skok. Jak se dá přejít od jednoho k druhému?
Trvalo možná čtyři dny, než jsem se myšlenkově posunul od krátkého tahu k dlouhému. Základem všeho je kresba. Jistota v kresbě se pak v přímé úměře objevuje v malbě. Když máte slabý koncept, v obraze se jako malíř logicky ztratíte. Samotného mě zaskočilo, jak lehce se dá z jednoho přejít ke druhému. Ale ne naopak. Když chce člověk běžet, musí se nejdříve naučit chodit.
Charakteristickým rysem vašich děl byla většinou taky černá a bílá barva. Budou teď vaše obrazy barevnější?
V mých současných pracích se barva znovu začíná objevovat. Po delší době černobílého příběhu si k ní přirozeně hledám cestu a dělá mi to velkou radost.
Je to s barvami těžší?
Myslím, že u černé barvy je člověk více nucen držet se skutečného tématu. Můj černobílý příběh nevznikl náhodou, souvisí s němým filmem, který jsem objevil kolem roku 2006. Uvědomil jsem si, že i snímek, který není barevný, může být sdělný, expresivní. Máme s Richardem velký respekt k práci předchozích generací a tendence něco za každou cenu měnit a reformovat je nám cizí.
Jak si to vysvětlujete?
Je to dané asi tím, že jsem vyrostl v prostředí, kde jsem mohl pracovat už od pěti šesti let (malířem je i Josefův otec Petr Zlamal – pozn. red.). V příštím roce mě tedy čeká pomyslné výročí třiceti let kontinuální práce v ateliéru a to se přirozeně otiskne do toho, jak o věcech přemýšlíte.
Nebyl to taky důvod, proč jste nedokončil výtvarnou akademii v Brémách?
Asi ano, v devatenácti letech mě zajímaly úplně jiné věci než moje vrstevníky. V tom jsme si nerozuměli.
Nikdy jste nelitoval, že jste tu školu nedokončil?
V krátkodobém horizontu to samozřejmě určitý limit byl, z dlouhodobého hlediska to ale zásadním způsobem urychlilo hledání si cesty do reálného života. Jsem za toto rozhodnutí dodnes velmi rád, protože umožnilo vše, o čem dnes spolu hovoříme.
Vaše obrazy většinou neměly žádný název, ale teď už ho mají. Co se změnilo?
Uvědomil jsem si, že název může být jedním ze vstřícných kroků k divákovi, protože mu dává první záchytný bod. Proto jsem u většiny děl název doplnil. Buď jsem mlčenlivý strom, nebo s lidmi začnu nějak komunikovat, a to, co by jinak vznikalo deset let, může být za deset minut. V dané době jsem názvy považoval za zbytečné, ale kontakt s lidmi mě přivedl na myšlenku, že pojmenovat své obrazy je smysluplnější.
