Koncem 80. let minulého století se tehdejší Československo potýkalo s obrovským nedostatkem telefonních linek. Podle senior specialisty technické podpory sítě Cetinu Zdeňka Ráže tento problém postupně gradoval od půlky osmdesátých let. „Průmysl kapacitně nestačil vyrábět pro domácí síť, produkoval hlavně na export. Domácí telekomunikace nedostávaly moc podporu. Neustále narůstal počet žádostí o telefon,“ zavzpomínal a dodal, že na přidělení telefonní linky se tehdy čekalo i více než tři roky.
„Jednak to souviselo s kapacitou ústředen, ale také se zanedbanou metalickou sítí. Až po roce 1990 došlo prakticky k její stoprocentní obnově a jejímu zkapacitnění v rámci projektů digitalizace,“ doplnil Ráž s tím, že šlo o plošnou rekonstrukci československé telekomunikační sítě.
Ta se ovšem neobešla bez velké půjčky, kterou si Československá republika vzala u Evropské banky pro obnovu a rozvoj a také u Mezinárodní banky pro obnovu a rozvoj. „Tehdy bylo řečeno, že pokud se telekomunikace neobnoví, tak jako společnost se neposuneme dál,“ vzpomněl manažer pevné přístupové sítě Cetinu Vladimír Fabíni s tím, že tyto peníze se investovaly jednak do výkopových prací a položení optických a metalických vedení a také do spojovacích a přenosových technologií.
V té době bylo dvěma zahraničním společnostem zadáno zpracování studie digitalizace telekomunikační sítě v Československu, poptávka po telefonech se neustále zvyšovala. Mezi žádostmi a zřizováním stanic panovala značná disproporce (až několik stovek tisíc linek). „Jedna ze studií došla k závěru, že by se Československo mělo plošně překrýt novými digitálními ústřednami při zachování existující přenosové technologie,“ podotkl Ráž.
Druhá navrhovala vyrovnat poptávku po telefonních přípojkách vybudováním nové, takzvané překryvné sítě. Právě touto cestou se tehdejší vláda vydala. „V půlce roku 1991 byla studie vyhodnocena a začaly se plánováním vytvářet její základy,“ upřesnil Ráž s tím, že začaly vznikat digitální ústředny, které se propojovaly s původními analogovými. „Neuspokojené požadavky se pokrývaly z digitální technologie. Ta se stavěla podstatně rychleji,“ doplnil.
Zatímco dříve od plánování do výstavby analogové ústředny podle Ráže uběhlo pět až sedm let, tak v případě digitální se tato doba zkrátila na dvanáct až osmnáct měsíců. Délka výstavby nové ústředny a hlavně možnost na ni připojit účastníky se odvíjela zejména od toho, zda bylo nutné postavit i budovu a vybudovat metalickou síť.
Výběrové řízení na dodavatele telekomunikačních ústředen vyhrály společnosti Siemens AG z Mnichova se systémem EWSD a Alcatel SEL (Standard Electric Lorenz) ze Stuttgartu se systémem S12, výhodou dvou technologických dodavatelů bylo dosažení nižších cen. „Podmínkou bylo, že v Československu musí vytvořit pracovní příležitosti a továrny,“ uvádí Ráž. Alcatel se usídlil v továrně Tesly v Liptovském Hrádku na Slovensku, která měla zkušenosti s licenční výrobou pobočkových ústředen, Siemens převzal Teslu Karlín. Později postavil vlastní závod v pražské Hostivaři.
Tenkrát telefon fungoval i jako seznamka a o linku se sousedé dělili |
„Do toho přišlo rozdělení státu v roce 1993. Nakonec se ukázalo, že to bylo chytré rozhodnutí. Tehdy se ještě rozhodlo, že sever České republiky se pokryje systémem Alcatelu a jih Siemensu,“ připomněl Ráž. Rozdělena byla i Praha: pravý břeh se stavěl v systému EWSD (Siemens) a levý v S12 (Alcatel).
Tyto ústředny se ovšem nyní postupně nahrazují modernějšími systémy. „Co jsem si v Praze naplánoval, tak si nyní zase zbourám v celé republice,“ podotkl Ráž. Například v Praze byly všechny ústředny se systémy EWSD a S12 vypnuty a plně nahrazeny novějšími k 30. červnu 2019.
Po „drátě“ až šest účastníků. Jeden volal, ostatní měli smůlu
Nedostatečná kapacita se řešila i takzvanými podvojnými nebo skupinovými linkami. Podvojné linky řešily nedostatek metalického vedení mezi ústřednou a účastníkem. Na jedné lince byli tedy dva účastníci, například sousedé. Pokud ovšem jeden z nich volal, ten druhý nemohl.
To samé platilo i u takzvaných skupinových linek. „Existovaly jedna ku šesti a dříve i jedna ku deseti,“ vzpomněl Ráž s tím, že u první varianty se připojovalo jen pět účastníků. Doplnil, že dřívější varianta, tedy deset účastníků na jednu linku, se ukázala pro jejich potřeby jako zcela nedostačující.
„V Praze to šlo rozlišit, protože měla tehdy šestimístné číslování. Ten, kdo měl ‚skupinku‘, tak měl sedmimístné číslo,“ dodal. „Sedmé číslo se volilo v suterénu domu. Byl tam krokový volič,“ doplnil Fabíni s tím, že z ústředny vedl k bytovému domu jen jeden pár vodičů do takzvané skupinové sady umístěné v suterénu domu, na níž byli připojeni jednotliví účastníci. „Když jste nechal vyvěšený telefon, tak si nikdo jiný už nezavolal,“ připomněl Ráž další z úskalí takových „multilinek“.
(Ne)postradatelný člen: spojovatelka
V 70. letech minulého století bylo naprosto běžné, že volání z jednoho telefonního uzlu do druhého, tedy při takzvaném meziměstském hovoru, se neobešlo bez spojovatelky na ústředně. „V 80. letech to už neplatilo. Jakmile se do Česka dostaly maďarské tranzitní ústředny typu ARM dodávané firmou Budavox, kterých bylo asi patnáct, tak ty umožňovaly automatický meziměstský provoz,“ zmínil Ráž.
Nicméně i v té době bylo možné spojit takový hovor prostřednictvím spojovatelky, třeba pokud byly s automatickým spojením problémy. I nadále ovšem bylo nutné před účastnickým číslem vytáčet předvolbu. Pokud tedy chtěl třeba někdo z Brna volat do Prahy, tak musel vytočit nejdřív předvolbu 02 a až poté příslušné telefonní číslo. „Tyto předvolby skončily až s dokončením plné digitalizace v půlce roku 2002, kdy se přešlo na takzvané uzavřené číslování, tedy na jednotnou délku čísla,“ doplnil Ráž.
Z velkých měst definitvně mizí telefonní budky:
29. ledna 2020 |
Volat na začátku 90. let do zahraničí bylo obtížné
„Než se postavila digitální mezinárodní ústředna na konci roku 1992, což byla ústředna typu EWSD od firmy Siemens na UTB (Ústřední telekomunikační budova v pražských Olšanech – pozn. redakce), tak do té doby volat do zahraničí bylo velice obtížné. Spojovací kapacity byly minimální,“ uvedl Ráž s tím, že za totality to nebylo potřeba a po revoluci se kapacity moc nenavýšily. Ty se vybudovaly nově v rámci projektu „digitalizace telekomunikační sítě“.
„Do té doby, co si pamatuji, když jsem potřeboval volat třeba dodavatelům, tak když jsem nezavolal ráno do půl osmé, tak pak jsem se dovolal až odpoledne,“ podotkl s tím, že dostat volné vedení byl problém. Před digitalizací telekomunikační sítě mělo mezinárodní spojení velmi omezené kapacity.
„Metalický kabel, který vedl z Prahy z mezinárodní telefonní ústředny do Polska, měl určitý počet vedení. Určitý počet párů. To určovalo maximální kapacitu, tedy počet simultánně přenášených hovorů, které toto vedení umělo převést do Polska,“ vysvětlil Fabíni. Pokud tedy kabel měl například 32 párů, tak do Polska mohlo ve stejný čas volat maximálně 32 účastníků. Jde jen o příklad, nicméně propojovací kapacity byly výrazně omezené. A to především ty směřující na Západ.
Výrazný nárůst kapacity hovorů umožnila, vyjma změny vládnoucího režimu, především až výstavba digitálních ústředen, které jsou propojené optickým vedením. Jejich příchodem rapidně narostla kapacita, tedy počet účastníků, kteří mohou současně telefonovat meziměstsky i mezinárodně.
„Poslat tisíc hovorů po optickém vlákně není žádný problém,“ řekl Ráž. U optiky, pokud nestačí počet virtuálních linek, tak je možné je softwarově navýšit. To bylo podle Ráže v době metalických vedení nemyslitelné, navýšení linek by vyžadovalo položení dalšího kabelu.
„Plánované stavy někdy v roce 1970 nebo 1980, bylo asi 700 mezinárodních vedení,“ doplnil s tím, že v současnosti je možné na dvou Cetinem provozovaných mezinárodních ústřednách propojit současně více než 200 tisíc mezinárodních hovorů.
„I tak se ukazuje, že to v některých chvílích někde nestačí,“ uvedl s tím, že obrovské množství hovorů jsou hovory, které nezačínají v České republice. „Operátoři běžně nabídnou levnější propoj a přes Česko běží třeba částečný provoz na Ameriku, který běží dvě tři hodiny za haléřové položky,“ vysvětlil.
Ráž s Fabínim nicméně vzpomněli i konec 80. let minulého století, kdy se v Československu používaly vysokofrekvenční systémy KNK z Tesly Strašnice. „Ty ovšem vyžadovaly koaxiální kabel,“ upozornil Fabíni. I ten měl ovšem omezenou kapacitu, její navýšení by se tedy bez výkopových prací neobešlo.
„Nejvyšší systémy byly KNK 1920 či BK 2700. Což bylo 1 920 či 2 700 současných hovorů po jednom koaxiálním kabelu,“ zmínil Ráž a dodal: „Optice je to jedno, co tam pošlete, to se přenese.“
Digitalizací skončil pocit, jako když voláte na Měsíc
Výrazný přínos měla digitalizace signálu i na kvalitu hovoru. Při hovoru z Prahy do Košic už nemusí volající zvyšovat hlas. „Jak to šlo analogově přes zesilovací stupně, tak přeci jen bylo lepší do sluchátka zvýšit hlas, aby ten na druhé straně dobře slyšel,“ vzpomněl Fabíni na úskalí analogového přenosu.
„Ale na digitální ústředně, kde se při propojení signál hned digitalizuje a digitálně dojde třeba až do Košic, se signál na analogový převádí až na posledním stupni – ústředně a automaticky se nastavuje požadovaná úroveň hlasitosti,“ dodal.
Volání v analogové době se často přirovnávalo k volání na Měsíc. Takový pocit totiž účastníci hovoru podle Ráže často měli.
