Mobily jsou s námi prakticky teprve 18 let, takže jsou tak akorát plnoleté. Ale za své mládí dokázaly totálně změnit naši komunikaci. On-line jsme pořád. Kdykoliv, kdekoliv, hlasově, textově, dnes i na sociálních sítích, přes esemesky, přes skypy, vibery, messengery. Mladí si už ani nedokážou představit, že by to mohlo být jinak. Ale bylo a bylo to docela dobrodružné.
Žádné mobily, pevná linka se štěstím
Před revolucí v roce 1989 neměl běžný občan Československa k mobilům přístup. Prostě neexistovaly a jediná radiová síť s autotelefony byla určena výhradně pro státní instituce (více zde). Tehdy se telefonovalo z pevných linek a pokud někdo nedošel s psaným vzkazem osobně, mohl poslat dopis (napsaný ručně, nebo na psacím stroji, domácí tiskárny neexistovaly) nebo telegram. Vlastně i korespondenční lístek. To byl takový pohled bez obrázku.
S voláním přes pevné linky to také nebyla žádná sláva. Na pevnou linku se často čekalo několik let, rozhodně nestačilo dojít na Telecom (tehdy Správa pošt a Telekomunikací - SPT) a za pár dnů očekávat techniky s montáží pevné linky. Někdo se do revoluce vůbec nedočkal a ti šťastnější s pevnou linkou měli o dilema méně. Pokud si totiž chtěli vybrat aparát, mohli si vybrat z jednoho. Prostě ten, který technik přinesl, jiné nebyly. Kdo chtěl třeba tlačítkový, musel vyrazit o víkendu na nějakou burzu a poptávat u veksláků, jestli nemají něco propašovaného ze zahraničí.
Domácí linka také často nebyla tak úplně soukromá. Představte si, že byste dnes měli mobil dohromady až se čtyřmi sousedy. Ne že byste si půjčovali jeden přístroj, ale dělili byste se o volnou linku. Dvou- a vícelinky byly před revolucí obvyklé. Podnik SPT tím šetřil náklady na vybudování a hlavně kapacitu sítě. Výsledek byl takový, že v exponovaných časech, třeba večer, vám mohli sousedé linku blokovat třeba dlouhé hodiny. Vy jste si nezavolali a vám se nikdo nedovolal.
Volání totiž bylo levné, za místní hovor se platila koruna bez ohledu na délku hovoru. A ten mohl trvat klidně celou noc. Řešením bylo vyrazit k nejbližší telefonní budce. Bývalo jich více než dnes, kdy jsou budky na okraji zájmu. Ale i u budek bývalo často plno, přestože jich na jednom místě běžně bývalo hned několik. Na hovor se tak muselo čekat. Když se „dařilo“, byla domácí linka obsazená, u budky se muselo čekat a když na vás přišla řada, tak měla protistrana obsazeno. Co teď? Dnes by se poslala třeba SMS, tehdy nezbývalo než čekat. Někdy hodinu, někdy jste se prostě dovolali až další den. A nebo ještě později.
Notýsek nutností
Trpělivost ostatně byla největším přítelem tehdejšího telefonisty. Kdo chodil do školy, byl půl dne mimo dosah. Kdo pracoval třeba jako řidič, nebyl přes den dostupný vůbec. Proto se hojně nechávaly vzkazy, a u pracovního i domácího telefonu proto nemohl chybět notýsek s perem. Lidé museli zhruba znát denní režim svých známých a i úřadů, aby se vůbec někam dovolali. A museli znát telefonní čísla, tehdejší telefony neměly žádnou paměť, tedy vyjma zmíněného notýsku, který vedle funkce záznamníku fungoval i jako rychlý telefonní seznam.
Berete si dnes Zlaté stránky? Podle počtu zbývajících kopií o ně už velký zájem není. Zájem je dokonce tak malý, že Zlaté stránky vyjdou příští rok naposledy. Vyhledání kontaktu či adresy je dnes na internetu otázkou pár sekund. Před rokem 1990 nic takového samozřejmě neexistovalo. Tehdejší geekové měli pár čísel uložených v digitálních hodinkách s databankou, ale i jim se telefonní seznam (tehdy oranžový) náramně hodil. Případně se dalo volat na infolinku, tato služba fungovala už tehdy. A hlavně, čísla na blízké, kamarády, do práce či k doktorovi si lidé pamatovali. Nic jiného jim nezbývalo. Útěchou bylo, že čísla byla kratší a k zapamatování jich nebylo tolik.
Seznamka po telefonu
Tehdejší analogová telefonní síť skrývala i mnoho dobrodružných funkcí. Rozhodně nebyly neobvyklé omyly, hovory rády přeskakovaly. Přes telefon se dalo dokonce i seznámit. Občas se stávalo, že se propojily dva různé hovory, takže vznikl jakýsi nechtěný předchůdce konferenčního hovoru. Někdy to skončilo řvaním jednoho páru účastníků na ten druhý, ať to položí, že oni začali mluvit dřív, jindy se z toho stalo zajímavé povídání, kdy náhodní telefonující zjistili, že se vlastně znají.
Volat se dalo i zadarmo. Z několika typů telefonních automatů bylo potřeba najít žluté polské. Při spojení hovoru stačilo lehce ťuknout do místa, odkud vypadávaly mince. Chtělo to grif, ale fungovalo to spolehlivě. Se starými ústřednami pak nešlo volat přímo meziměsto, museli jste si spojení domluvit přes spojovatelku. Něco podobného dnes v podstatě nabízí jako prémiovou službu třeba linka 1188, tehdy to byla nutnost.
Máte i vy nějaké vzpomínky na volání před revolucí v roce 1989? Podělte se o ně do diskuse pod článkem.
