„Hledali jsme roubenku poblíž Liberce. Rozhlíželi jsme se v Kryštofově Údolí, ale pak jsme našli jednu ve Volgogradské. Překvapilo nás, že je něco takového téměř v centru města,“ pochvaluje si novou adresu Jana Bušová, která se teprve nedávno přestěhovala do jednoho z domků, jenž pod peřinou sněhu vypadá jako z obrázku Josefa Lady.
Volgogradskou ulici obdivuje i Gabriela Josefovská, která zde provozuje restauraci Ořechovka. „Já tu ulici miluju. Jsme ve staré roubence a má to svoje kouzlo,“ říká Josefovská.
Výstavba zdejších roubených chaloupek by se přitom dnes dala označit za „developerský projekt“. Po obou stranách Volgogradské vyrostlo v roce 1704 třicet domků, o rok později dalších 32. Měly jednotný vzhled a pravidelné rozmístění.
„Byl to takový barokní koncept poloměsta, něco mezi vesnicí a městem. Traduje se, že když se v jedné řadě domů otevřely oboje dveře od chodby mezi obytnou místností s pecí a chlévem, bylo vidět skrz domy z jednoho konce ulice na druhý,“ říká liberecký patriot a literát Marek Řeháček.
Většinu z roubenek už ale kolemjdoucí nespatří. „Myslím, že jsme v devadesátých letech propásli možnost je památkově chránit. Ještě před dvaceti lety to bylo daleko autentičtější,“ myslí si Řeháček.
Dříve Janodolská, pak Stalingradská
„Vzpomínám si, když jsem kolem těch domů často chodil v době, kdy je majitelé rekonstruovali nebo bourali a já prolézal všechno, co odtamtud vyhazovali. Ne, že by ta čtvrť byla nějaká pěkná, ale to kouzlo bylo daleko větší,“ zamýšlí se Řeháček nad osudem ulice, která od roku 1935 nesla název Johannesthalerstrasse/Janodolská, aby se v roce 1945 přejmenovala na Stalingradskou. Volgogradská je od roku 1964.
Především v zimě, kdy asfalt pokrývá souvislá vrstva uježděného sněhu, působí roubenky jako z pohádky. Přitom Janův Důl, dnes liberecká městská čtvrť, ve které Volgogradská ulice leží, vznikl až na začátku osmnáctého století.
„Ačkoliv se jedná o jednu z nejmladších obcí na Liberecku, působí dodnes díky nebývalému množství zachovalých dřevěných stavení kolem hlavní Volgogradské ulice starobylým a téměř venkovským dojmem. Nová bytová výstavba se zatím dotkla jen části u pekáren,“ píše ve své Knize o Liberci Roman Karpaš.
Díky vzdálenostem mezi domy byla obec ušetřena velkých požárů. Podle Řeháčka se ale místní chránili před rozmary přírody i vysazováním stromů.
„Stromy měly sloužit jako hromosvody. Sázely se jasan, lípa nebo dub. V Jizerkách je naprosto běžné, že před každým barákem stojí velký jasan,“ vysvětluje Řeháček.
Bydleli tady drobní řemeslníci a zemědělci
Volgogradská ulice si zachovala svůj nezaměnitelný vzhled i díky tomu, že byl Janův Důl až do roku 1939 samostatnou obcí.
„Bydleli tam pořád ti drobní řemeslníci a zemědělci, zatímco okolo vznikala šílená obrovská zástavba, na jedné straně hornorůžodolské nádraží, na druhé bytový dům Krb,“ vysvětluje Marek Řeháček.
Ne všichni jsou ale z dnešní téměř historické ulice nadšení. „Je tu víc problémů, než by se mohlo zdát. Maloval jsem si, jaký to tu má vesnický ráz, ale realita je taková, že tu nepanují dobré vztahy, často je tu smrad z toho, jak lidé doma pálí PET lahve,“ říká Lukáš Pytloun, který zde má jeden ze svých hotelů.
