V Česku je pohoda nezbytná jako kyslík. Dobrá nálada, klid, útulné místo, nekonfliktní vztahy, nedělat sobě nepříjemnosti. Pohoda má ráda pivo.
Tak v knize Udělej si ráj charakterizoval českou povahu polský novinář Mariusz Szczygiel. A v sobotu odpoledne by v areálu koupaliště ve Svijanském Újezdu české pohody a kyslíku v podobě piva nasál víc než požehnaně.
„Pivaři tady mají naprostý nadstandard. Ať již jde o nespočet různých druhů piva, atrakce, hudební produkci, jídlo. Já být pořádným pivařem, tak to tady nepřežiji,“ glosuje půl hodinu před půlnocí Renata Suchánková.
Její zrak chvíli fixuje na stole kelímek s výtečnou svijanskou „čtyřistapadesátkou“ a chvíli zase oblohu, kterou křižují záblesky světlic a rachejtlí. Ohňostrojem vrcholí 26. ročník Slavností svijanského piva.
Právě ležák s názvem 450 tu jde nejvíce na dračku. Letos poprvé v historii tady proudil nejen ze sudů ale i z pivních tanků. „Celkem jsme vytočili 630 sudů a z tanků 4 400 piv. Nejoblíbenější byla právě čtyřistapadesátka,“ říká mluvčí pivovaru Svijany Petra Winklerová.
Dvanáct tisíc pivařů
Dvanáct tisíc milovníků piva (o čtyři tisíce méně než loni), léčí vyprahlá hrdla u 160 píp. Pár hodin po poledni na výčepní hovoří ještě jasnou a zřetelnou mluvou. „Jednoho Máze,“ říká šestatřicetiletý Milan z Liberce. „Dvacet korun,“ odpovídá mu obsluha.
Po setmění je Milan u stejného stánku spatřen ještě jednou. Svoji objednávku již pronáší se značnými artikulačními problémy. „Ale moji vrchní mi rozumí,“ parafrázuje poté slavný Mozartův výrok.
Náš hrdina se pak ztrácí v davu, jehož řada hlav je ozdobena napodobeninami mexických sombrér, která tu za padesátikorunu prodávají. Dav se jak had plíživě sune pod hlavní pódium, kde právě začíná koncert jedné ze stěžejních hudebních hvězd večera – Davida Koller a jeho bandu.
Vpravo u pódia stojící mladík huláká na svého kamaráda: „Ty vole, tohle je David Koller a ne Václav, jak psali v novinách pivovaru,“ zubí se. Ano, šotek se opravdu vloudil do internetové verze plátku.
Ten pravý Koller ale začíná zostra. Hned na začátek vypálí svůj největší hit Chci zas v tobě spát a publikum zvedá ruce nahoru, aby je sundalo až po hodině a přídavku v podobě starého hitu jeho domovské kapely Lucie s názvem Trumpety.
Guláš, klobása, nudle
Hodně piva, skandování a tance vede nejenom k únavě, ale i k vlčímu hladu. Návštěvníci ovšem nemusí po příchodu domů provozovat takzvaný „bílý sex“ s ledničkou, ale stačí jim zdejší doba plastová.
Plastovým nožíkem můžete svést souboj s grilovanou vepřovou kotletou na plastovém talířku nebo si zvolit snadnějšího soupeře v podobě klobásy, guláše nebo čínských nudlí.
„Český duch může sice na čas bloudit, rozmach mohutného jeho křídla může ho zanést někdy třeba až na kraj světa, ale k pivu vrátí on se najisto vždycky zase!“ prohlásil kdysi klasik – Jan Neruda.
A tak se návštěvníci po skončení hudební produkce, která se zde odehrává na dvou pódiích, vracejí ke zlatavému nahořklému moku. U něj pak rozebírají výkon Aleše Brichty, Václava Neckáře nebo Debbi.
„Je tu méně lidí než loni, ale to nevadí, jelikož loni to bylo až neúnosné. Mezi lidmi jste se ke stánku nebo na záchod brodili těch pár desítek metrů třeba i deset minut,“ svěřuje se u místního bazénu Václav Zbořil, který na slavnosti dorazil z Prahy.
Několik málo minut po desáté už ve vodě nejsou pouze lidé v plavkách, ale někteří do něj skáčou i v oblečení.
Autobusem o půlnoci zpět
Po nebi pluje pár ztracených balonků s etiketou pivovaru, ochraptělý tlampač stále neúnavně láká na svezení se na horské dráze a špalír lidí se hrne k poslednímu autobusu. Uvnitř karosy je slyšet rozjívený smích, ale i chrápání.
Estét a břitké pero kritika by tuto „esenci češství“ asi zle pohanilo, ale jedno (kupodivu) africké přísloví praví: „Zábava je jako dobré pivo, jen zřídkakdy si je užiješ sám.“
