Skončily prázdniny i léto. S tím jsou spojené i pobyty u vody. Jak časté jsou výjezdy k tonoucím?
V létě se to samozřejmě stává častěji, letos jsme k tonoucím vyjížděli zatím sedmkrát. Každý rok varujeme lidi, aby nechodili do vody opilí, aby neskákali do mělkých bazénů po hlavě, aby neskákali do neznámých vod, aby se před vstupem do studené vody osmělili. Aby dávali pozor na děti. Stejně k tonoucím vyjíždíme a někdy to nejsou hezké případy. Většinou končí špatně, minimálně s trvalými následky. A většina nehod se stává buď u domácích bazénů nebo na přírodních koupalištích bez dozoru. Nejohroženější skupinou z našeho pohledu jsou děti a senioři.
Během letních měsíců přibývá zřejmě i úrazů na kole, a svou roli hraje jistě i počasí. Měli jste kvůli vysokým teplotám více práce?
Mohu říci, že letos počet výjezdů určitě hodně ovlivnilo počasí. Horko, dusno a sluníčko se podepsalo na všem. Ať už to bylo víc infarktů, výjezdů k dušnostem, k přehřátí… Za řadou nehod a úrazů určitě mohla být nepozornost v důsledku horka, to je ale asi nedohledatelné. Takže letos nás určitě potrápilo počasí. A samozřejmě letní klasika, pády z kola, z koloběžek, trampolíny a domácí kutilové… Ovšem řekl bych, že to bylo v podstatě ve standardních počtech. Nejvíce jsme asi letos vyjížděli k srdečním kolapsům. A kdybych měl vyzdvihnout jednu věc, kde jsme měli oproti předchozím letům výrazně zvýšený počet zásahů, byly by to alergické reakce. Po bodnutí včelou či vosou, patrně vlivem sucha byl jejich jed letos výrazně agresivnější a alergici na něj reagovali poměrně bouřlivě.
Samostatnou kapitolou pak bývají v létě motorkáři. Čistě z vašeho pohledu, přibývá nehod s nimi? A jaké jsou pak následky? Myslíte, že příčinou je rychlá jízda nebo spíš fakt, že neumějí stroj správně ovládat?
Sám mám motorku a vyjíždím na ní velmi rád, je to pro mě úžasný relax. Nehody motorkářů možná i proto sleduji o něco víc. Každopádně mám pocit, že jich nijak výrazně nepřibývá ani neubývá. Faktem ale určitě zůstává, že když jedeme k nehodě motorky nebo čtyřkolky, víme, že se bude většinou jednat o středně těžké až těžké poranění. Motorkář, na sebelepším stroji a se sebelepším vybavením, je křehká lidská schránka. Při střetu s autem nebo stromem nemůže vyhrát. Do jaké míry jsou za nehodu zodpovědní oni a do jaké míry neohleduplnost jiných řidičů, to asi není úplně otázka na záchranáře a nás to ani moc nezajímá. Nám nejde o zjišťování příčin nehody, od toho je policie. My se snažíme zachránit život a jeho kvalitu. Jde nám o vteřiny, na rozhlížení se na místě nemáme čas.
Když už jsme zmínili cyklisty. Jak se jako lékař tváříte na fakt, že spousta lidí ještě odmítá helmu na kolo s tím, že ji nepotřebují, že se jim v ní potí hlava, že jim třeba nesluší. Jak byste je přesvědčil o opaku?
Nechápu je. Ani jako lékař, ani jako otec malých dětí. Ochranné pomůcky při sportu jsou neuvěřitelným benefitem moderní doby, ať už jde o kolo, lyže, brusle… Já ani nikdo z rodiny bez nich nevyjíždíme a je to pro nás samozřejmostí. Jak bych koho přesvědčil? To je těžké. Myslím, že těch návodných videí, letáčků a všech informací je kolem nás spousta. Jenže kdo nechce vidět, nevidí. Matka, která jezdí před dětmi bez helmy, aby si nepocuchala účes, je z mého pohledu hloupá. Její děti to do budoucna budou mít stejně. Tam je to špatné od samého počátku, důležité je prostě jít příkladem. Zdůrazňovat, že dávat na sebe pozor je správné, odpovědné a moderní. Zkuste si vzít dva melouny, jeden pustit z metru a půl na zem jen tak a jeden zapnutý v cyklistické nebo lyžařské přilbě. Uvidíte rozdíl.
Léto také častěji svádí k zábavě spojené s alkoholem. Vyjíždíte často k otravám? A nemají pak záchranáři problém s tím, že takoví pacienti jsou agresivní, chtějí se prát?
Co chcete slyšet? Jakákoliv těžká intoxikace alkoholem je strašná. My se dostáváme nejčastěji k těm, kde jsou lidé i po pádu nebo mají nějaké těžké problémy. Co mě někdy děsí, že věk těch, ke kterým vyjíždíme, se snižuje. Když přijedete k osmnáctileté pomlácené holce, která je na tom tak, že ani nemůže dýchat a musíte zajistit dýchací cesty, veselé to není. A samozřejmě, pokud má dispečer jakékoliv podezření, že jedeme do rizikového prostředí, že by sám pacient nebo jeho okolí mohli jednat agresivně, žádáme o součinnost policii. Státní i městskou. Vždycky platí, že záchranář má v první řadě myslet na svůj život a zdraví. Jen tak může pomoci i jiným.
Jaký případ z poslední doby vám nejvíce utkvěl v paměti? A překvapilo vás něco?
Každý případ vám nějakým způsobem zůstane v paměti, každý na vás nějak zapůsobí. A každý zaměstnanec záchranky se s tím vyrovnává po svém, tady asi nebudu příliš konkrétní. A co mě překvapilo? Léta praxe ve výjezdech mě už naučila připravovat se na ty horší varianty. A překvapuje mě, kolik lidí se i v dnešní době a v těch nejkrizovějších chvílích svého života, dokáže chovat mile. Ocenit práci záchranářů, všimnout si, že nejsou lhostejní. Není to běžné a nechám se tak překvapovat rád. Poděkování od paní, které jste přes veškerou svou snahu nedokázal zachránit manžela. Štěstí rodičů, kterým jste zachránil dítě. To jsou chvíle, které vám zůstanou v mysli, a které vám vhánějí slzy do očí. Vždycky.
Takže se stává, že vám pacienti, nebo jejich příbuzní zpětně poděkují za záchranu života?
Někdy jsou to moc hezké dopisy, které se krásně čtou, od té doby co záchranka aktivně používá Facebook, jich přibylo. Každé takové poděkování nebo pochvalu se snažíme tlumočit přímo posádkám, které na daném výjezdu byly. Protože to poděkování většinou není za záchranu života, ale za profesionální chování a za empatii, které záchranáři od řidiče až po lékaře na místě projeví. Všechno je o přístupu. Když nás lidé volají, jsou většinou v jedné z nejkrizovějších chvílích života, jejich život se najednou obrátil naruby. A my samozřejmě veškerou svou primární pozornost věnujeme pacientovi, musíme ale také vnímat a komunikovat s jeho okolím. A to úplně nedokáže rozlišit, jaké úsilí vynakládáme při resuscitaci, při ošetřování pacientů. Ale dokáží vnímat náš lidský přístup. Troufám si říct, že většina zaměstnanců liberecké záchranky je v tomto ohledu skvělá. Jsem na svůj tým pyšný.
Myslíte si, že lidé mají dostatečné povědomí o první pomoci? Že ji umí poskytnout anebo se bojí, a tak raději nedělají nic a nečinně čekají, až dorazíte?
Zejména mladší generace má dnes už znalosti první pomoci velmi slušné. Začíná být vidět účinek různých preventivních programů, se kterými se děti poprvé setkávají už třeba ve školce, na prvním stupni. Několikrát jsme se setkali s tím, že si děti v nějaké konkrétní situaci věděly rady lépe než jejich okolí. Ale je to samozřejmě nárazové. Každopádně mám pocit, že lidé první pomoc vnímají jinak, řada z nich se sama hlásí do různých kurzů. A pokud nám lidé zavolají, naši operátoři je nenechají nic nedělat, po telefonu jim radí, jak postupovat. Nedávno jsme třeba měli případ, kdy pacient zkolaboval, jeho okolí zavolalo na linku 155 a díky perfektní spolupráci s operátory pacienta zresuscitovali ještě před naším příjezdem.
Jak zvládáte stresové situace, hysterické reakce blízkých, například rodičů dítěte, kterému se něco stalo?
Zvládáme. Jsme na to školení, připravení. Ale někdy je to opravdu těžké. Přímo u nás na záchrance působí i speciálně vyškolený psychosociální intervenční tým. Jeho členy můžeme přizvat na místo a oni mohou rodičům nebo blízkým pomoci, provést je těmi prvními nejhoršími okamžiky.
Jste ředitelem záchranky, nebylo by jednodušší sedět u stolu a šéfovat, než vyjíždět do terénu?
Nebylo. Té papírové a organizační práce je samozřejmě hrozně moc, mám pocit, že čím déle na záchrance v pozici ředitele jsem, tím je jí více a některé dny bych potřeboval o pár hodin prodloužit. Ale já i jako ředitel potřebuji být v kontaktu s našimi zaměstnanci, se záchranáři, musím vidět, jak se chovají v terénu. Navíc jsem lékař a nechci ztratit kontakt se svou profesí. Vybral jsem si ji, protože mě baví, nedokázal bych bez ní žít. Takže několik služeb si beru pravidelně každý měsíc.
