Na prvním místě mezi chartisty stojí jméno toho nejznámějšího - René Matouška, o kterém si mohli přečíst lidé už za totality. Vycházely o něm totiž skandalizující články v komunistického krajském deníku Průboj.
„Dodnes není jasné, kdo je psal, šéfredaktor Průboje se po revoluci Rendovi omluvil dopisem s tím, že podpisy pod texty jsou falešné a články dodala na klíč StB. Já si ale myslím, že musel existovat někdo, kdo je upravil a sestylizoval,“ míní Jiří Matoušek, bratr Reného.
Za to, že René a další chartisté mají zastávku, je vděčný, i když jde o zastrčený kout nedaleko tramvajové vozovny.
„Myslím si, že žijeme v době, kdy bychom si měli připomínat, co se za totality dělo, jak přes StB všemocní vládci dokázali lidem úplně zničit život, rodinu, zdraví, práci, zavřít ho do vězení, i když nic neudělal. A to se právě mému bráchovi stalo,“ poznamenává Jiří Matoušek.
Jeho o deset let starší bratr nikdy nechtěl být hrdinou. „Byl obyčejný kluk, měl rád přírodu a holky, pivo a smích. Byl potížista a rebel, rád provokoval, ale vždycky se choval čestně. Nesnášel přetvářku, a když se mu něco nelíbilo, řekl to,“ vzpomíná Jiří Matoušek.
René Matoušek se narodil v roce 1951 v Ústí nad Labem, ale s matkou žil v Praze. „Nebyl hloupý, ale škola ho nezajímala. V pátek sebral bágl a vyrazil na vandr. Byl velký obdivovatel Ameriky, nosil bundy s nášivkami a vlajkou USA a estébáci si na něj založili spis už v šestnácti,“ poznamenal Jiří Matoušek.
V osmnácti letech se dvakrát pokusil o útěk na Západ, ale chytili ho. „Jednou to prošlo, podruhé skončil na tři čtvrtě roku na Ruzyni. Vrátil se úplně zdevastovaný. Nakonec odešel do jižních Čech a se svou ženou si otevřel si hospodu. To se mu líbilo, ale pak přišel o tržbu. Dodnes jsem přesvědčený, že mu ji někdo vzal. On sám by neukradl ani pětník.“
Následoval vyhazov a jeho návrat do Prahy. „Přišli i s dítětem k nám do jednopokojového bytu. Na šestnácti metrech čtverečných nás bylo pět,“ vzpomíná Matoušek.
Komunisté z něj udělali teroristu
René si našel místo řidiče tramvaje, ale vyhlídka na byt v Praze byla mizivá. A tak šel do Liberce.
„Bydlel v Pavlovicích ve tři plus jedna, zakulatil se a vstoupil do ROH. Vypadalo to, že se usadil a já si ho kvůli tomu dobíral. A pak ho zašili za protistátní letáky. Nebylo v nich nic špatného, ale komunisté z něj udělali teroristu. I když ho s těmi letáky nechytili a Renda tvrdil, že je nepsal, nebylo mu to nic platné. Dostal za pobuřování půldruhého roku,“ popisuje Matoušek.
A už se to začalo sypat. „Stalo se mu, že nepočkal na výhybce a tramvaje se dostaly proti sobě na jednu kolej. I když se nesrazily a René přiznal chybu, trest byl nepřiměřeně tvrdý. A René jako odborář napsal dopis nejvyššímu šéfovi odborů s tím, že s ROH okamžitě končí. Kopii poslal na Svobodnou Evropu. Dopis tam nikdy nedošel, protože ho komunisté zachytili a udělali z toho, že poškodil zájmy republiky a dostal čtyři měsíce navrch.“
V té době už měl podlomené zdraví. Stálé výslechy, ponižování, tlak na rodinu. Navíc ve vězení podepsal Chartu.
„Poslední soud s ním se konal 17. listopadu 1989, za podpisy pod dokumentem Několik vět, které tak propíral Průboj a k tomu přilil další škopek špíny a blábolů,“ popisuje Matoušek. „Jenže tehdy ho soudce Stanislav Černý pustil s tím, že ve výzvě není nic, co by rozvracelo republiku.“
Z toho, co zažil, se už ale nikdy nevzpamatoval. Rodina se mu rozpadla, skončil v invalidním důchodu, bez peněz a v jednom pokoji na ubytovně. Po listopadu 1989 se stal členem Občanské prověrkové komise ve vězeňském a policejním aparátu věznic v Minkovicích a v Liberci a snažil se upozornit na křivdy a bezpráví, které se děly.
Zemřel za dosud nevyjasněných okolností. V pátek 27. března 1992 ho našel soused oběšeného u něj doma.
„Policisté to uzavřeli jako sebevraždu a i já jsem si to zpočátku myslel - byl to nemocný, zlomený člověk bez iluzí. Dnes si myslím, že to bylo celé podivné,“ říká Matoušek. „Nikdy jsem neviděl jeho tělo já, ani nikdo z rodiny nebo blízkých přátel. Po lékařce záchranky jen chtěli, aby od dveří potvrdila, že je mrtvý. Na úmrtním listě chybělo datum. Podle policie měl zemřít už 23. března, ale existují dvě svědkyně, které ho potkaly ještě potom a mluvily s ním. Nikde se nenašel dopis na rozloučenou. Je toho celá řada, ale naše stížnosti a námitky nikdo nebral vážně. Ani to, že na policejní fotografii vypadal jako někdo úplně jiný, o moc mladší.“
Snahy o obnovení vyšetřování po několika marných pokusech vzdal. „Jsem rád, že se brácha do Liberce vrátí alespoň takhle. Mám ale obavu, že tam cedule s jeho jménem dlouho nevydrží. Jsou ještě lidé, které dráždí jak býka červený hadr.“
