Výtvarná tvorba Jiřího Koláře (1914-2002) je specifická tím, že obsahuje principy, které v sobě nese i umělcovo literární dílo. Jinak řečeno, Kolářovy obrazy se zdají být současně obrazovými básněmi: stejně jako básně mají jistý harmonický rytmus a je v nich patrný odkaz k mytologii, k dějinám umění i k současnosti.
Kolářův výtvarný svět jako by byl tvořen ze slov zbavených původních významů. Principem jeho koláží je hra, ve které dojde k destrukci a následně k rekonstrukci nových významů. Slova jsou rozložena na písmena a hra se slovy se stává hrou s písmeny. Písmena jsou pak s citem sestavena do obrazců poskládaných z jednotlivých útržků.
Destrukcí a následnou rekonstrukcí procházela nejen slova, ze kterých Kolář vytvářel kolážové obrazy, ale také reprodukce, které si často vypůjčoval z dějin umění či literatury. Ve svých kolážích tak dokázal propojit například různá časová období a vytvořit nové souvislosti mezi minulostí a dneškem.
Muchláž, proláž, konfrontáž
Svůj specifický výtvarný Kolář rozvinul prostřednictvím postupů, které nazýval metodami koláže. Proměnil tak i jazyk koláže, který rozšířil o pojmy jako muchláž, roláž, proláž, konfrontáž, chiasmáž, raportáž a další více než stovku postupů, které sepsal do svého Slovníku metod. Ten byl vydán poprvé v roce 1983 francouzsky, pak italsky a nakonec v roce 1999 i česky.
Výstava v Topičově salonu není svým rozsahem nejvýznamnější Kolářovou přehlídkou, přesto dobře přibližuje tuto ojedinělou tvorbu. Nepřehlédnutelný je Autoportrét z roku 1979. Reprodukci vlastní fotografie Kolář nejprve zdeformoval. Zdeformovaný obraz pak zakomponoval do plochy sestavené z textů roztrhaných na kousky, a vytvořil tak "zmuchlané" fotografii rám, který minimalisticky "ozdobil" vertikálně vedenou linií hvězdných map.
V roláži Pocta Baudelairovi spojil dvě reprodukce v jeden obraz. Obě reprodukce skalpelem rozřezal na pruhy a spojil tak, aby mezi nimi vznikl střídavý rytmus. Ve všech metodách byla důležitá práce s papírem pokrytým buď textem, či reprodukcemi výtvarných děl, novinovými zprávami, notami, hvězdnými mapami apod., které umělec rozstříhával, rozřezával, trhal na kousíčky, aby z jejich fragmentů pak vytvářel nová obrazová sdělení.
Do obrazů Kolář často komponoval i objekty, či naopak fragmenty reprodukčních materiálů na objekty fixoval. Začátkem 70. let do obrazů vkládal například i vlasy a nazýval je vlasová asambláž. Ani její ukázka na výstavě nechybí.
Prométheova játra
Kromě obrazů a objektů je na výstavě k zhlédnutí také Kolářova literární tvorba v podobě knih či na stěnách napsaných básní z klíčového díla české poezie Prométheova játra. (Kolář je napsal v roce 1950 a zabavený rukopis se stal důvodem jeho několikaměsíčního věznění. S Kolářovými ilustracemi knihu v roce 1985 vydalo Sixty-Eight Publishers.)
Nechybí ani ukázka slavné knihy Básně ticha, ve které Kolář deformoval znaky a slova v nečitelné obrazce. Vystavené úryvky z básní i deníkové záznamy přibližují nejen Kolářovu výtvarnou i básnickou tvorbu, ale též Jiřího Koláře jako člověka, jenž si nejen "hrál" s různorodostí věcí kolem, ale také zaznamenával společnost a její proměny.
Zatímco komunistický režim mu celá 70. a 80. léta nedovolil vystavovat, v zahraničí o něj byl zájem. Už v roce 1968 byl Kolář vybrán na přehlídku Documenta v Kasselu. V roce 1969 získal prestižní cenu na bienále v Sao Paulu. V roce 1975 a znovu o čtyři roky později mu uspořádal rozsáhlou retrospektivu ředitel Guggenheimova muzea v New Yorku Thomas Messer.
Spoustu výstav měl i v Německu a ve Francii, kde je stejně jako Milan Kundera považovaný za nikoliv českého, ale francouzského umělce českého původu. V Paříži žil Kolář se svou ženou Bělou v exilu od roku 1980 až do pádu komunistického režimu. Z Československa byl nucen odejít poté, co podepsal Chartu 77; během jeho stipendijního pobytu v Západním Berlíně mu byl zabaven veškerý majetek.
Sbírka Kolářových děl byla zachráněna, když ji prostřednictvím Guggenheimova muzea odkoupili manželé Meda a Jan Mládkovi. Dvě stě padesát Kolářových koláží a objektů věnovali po revoluci Praze a založili tu dnes již známé Museum Kampa. Kolář se dočkal retrospektivy také v Národní Galerii – tři roky předtím, než v roce 2002 zemřel.
