Je sice malá formátem i počtem stránek, ale jinak překvapivě velká, zralá, jedinečná.
Ljuca, absolvent literární komparatistiky, pracuje především s látkou, kterou má po ruce. Bere z vlastního života i ze životů svých blízkých. Skládá dohromady kratší i delší příběhy, někdy si vystačí jen s obrazem přes jedinou stránku. Komponuje knihu jako mozaiku, skládačku, puzzle - anebo svérázný román.
Má z čeho brát a bere neobyčejně citlivě. Zabírá minulé století i současnost. Přestože je obrácený výhradně k minulému, ke generaci svého dědy, otce i své vlastní, a přestože se oddává „cestovatelsko-básnické melancholii“, jeho vyprávění je živé, dynamické.
Fungují tu kontrasty mezi tady a tam, tehdy a teď: vztahy mezi autorovou domovskou Bosnou, z níž ho vyhnala zkraje devadesátých let válka, a přítomností v Praze. Funguje tu proměnlivý rod vypravěče. Funguje tu žánrová proměnlivost. Funguje tu napětí mezi realitou a fikcí, mezi prožitým a snově, lyricky přibarveným.
Jeden bílý denautor: Adin Ljuca nakladatel: Protimluv překlad: František Šístek 120 stran, 229 Kč Hodnocení: 90 % |
Těžištěm třiadvaceti próz je samozřejmě válečná zkušenost. Situace, kterou nelze vysvětlit rozumově ani odbourat v emocích. Brutální válka v bývalé Jugoslávii, která si vyžádala přes sto tisíc mrtvých, se nad Ljucovým psaním vznáší jako černý přízrak, jako trvalá hrozba, jako memento mori.
Ljuca píše vlastně humanistickou prózu, jde mu v první řadě o člověka. Citlivou rekonstrukcí minulého buduje sám sebe, své místo ve světě, smysl života. Chce se z války vypsat, přepsat ji v sobě. Jeden bílý den uzavírá věta, která by mohla posloužit jako motto tohoto spisovatele: „Ty prostě všude vidíš jen samý problémy, nebo zázraky.“ V jeho podání se z prvního stává druhé.
