Hlavně šťastný konec, vědí u Harlequina

Harlequin, paperback o lásce se šťastným koncem. Ztráta času a stupidita? Droga? Nebo dobrý ventil a svého druhu duševní hygiena? Celosvětově rozšířená značka Harlequin, která se na českém trhu usadila v roce 1992, v tom má jasno. Alespoň podle nejnovější verze svého každoročního výzkumu: více než pět tisíc mužů a žen z jedenadvaceti zemí (mezi ni dvě stovky z Česka) se v něm vyjádřilo jednoznačně - snít potřebují.

Otázku by šlo postavit i jinak: Potřebujeme ke snění Harlequina? Ředitelka tuzemské pobočky Harlequin Publishers, s. r. o., Martina Fialová přiznává, že mají jen čtenářky. Mužům se nebrání, nicméně už sama skladba "harlekýnek" vychází ze ženského charakteru.

CHYBĚJÍCÍ SVĚT
Pokud by se mělo vyjít z výzkumu, pak celosvětově v publiku "harlekýnek" převládají ženy vdané, středoškolsky vzdělané a starší šedesáti let. Druhou nejsilnější skupinou jsou ženy mezi 30 a 39 lety. Denně se prý zasní tři čtvrtiny dotázaných, 30 procent si dokonce "často dopřává romantické fantazie". Nejvíce se sní o vlastním partnerovi - a to třetina dotázaných; Češi a Češky prý sní nejčastěji "o neznámé osobě". Výzkum - zřejmě kvůli příštímu "vylaďování" harlequinských příběhů - se též dotazoval, "jaké oblečení se nejčastěji objevuje v našich romantických snech". Zvítězil oblek (resp. dámský kostýmek), následují lékařský či sesterský plášť, pilotní overal, vojenská uniforma, policejní uniforma. A nejpopulárnějšími profesemi jsou herectví, následují modelky, hudebníci, atleti.

Příběhy o lásce, která vždy končí šťastně, píše na patnáct set autorek z anglicky mluvících zemí, prodávají se ve více než sto státech. Struktura "story" zůstává stejná a podle Fialové stejnou nadlouho zůstane. I romance se však snaží jít s dobou. "Naše texty jsou nejen plné technických vymožeností jako mobil a počítač, ale máme také moderní hrdiny s moderním způsobem života. Většina hrdinek rozhodně nepatří k ušlápnutým chudinkám poddávajícím se osudu. Najdeme mezi nimi majitelku módního salonu, penzionu pro psy i hotelu, architektku, lékařku, sekretářku, novinářku nebo zpěvačku."

Psychologové harlequinskou produkci šmahem nezavrhují. "Spousta lidí sní, protože neumějí žít v realitě. Děti si vytvářejí vlastní svět, dospělí už v imaginaci tak aktivní nejsou," míní klinická psycholožka Lenka Kalousová. "Pokud čte někdo jen romance, je to forma útěku. Ženy tak mohou kompenzovat nedostatky v oblasti sexuální, vztahové. Jenže fiktivní svět harlekýnů je může pohltit. Znám ženy, které léta čekají, že někde chodí ideální partner a ten si je najde." Jiný druh snění se podle Kalousové objevuje u starších lidí: "Ti jako by si už všechno prožili, dospěli k určitému završení a romantickými představami se vracejí do života - taková literatura má pro ně hlubší význam."

Psycholožka Marcela Slavíčková vidí v romantických příbězích především stvrzovací funkci: "Všichni toužíme po samostatném, uspořádaném životním příběhu, jaký skýtá pohádka. Hledáme pravdu a čistotu, jenže ty nejniternější věci se těžko vyslovují. Proto si je potřebujeme stvrdit někde mimo nás," uvažuje. A psychiatr Jan Cimický si oblibu čtiva vysvětluje potřebou relaxace: "Dříve jsme se drali o detektivky, dobrodružství, která jsme nemohli prožívat ve skutečnosti. Teď stres narůstá, lidi vyčerpává a oni chtějí něco, o čem nemusí moc přemýšlet, co se povleče ke kýženému konci."

DOBRÉ DO HORKÉ VANY
A co říkají romancím některé české ženy? Akademická malířka Liana Hamzová po nich sáhla ze zvědavosti: "Skvělý relax. Když máte horkou koupel, čte se to samo. Objevovala jsem principy, jak je tento typ literatury stavěný. Ale k snění bych si je nikdy nevybrala. Jsou moc nevěrohodné - realita se odehrává jinak, než že potkám bohatého, krásného, citlivého partnera."

K podobnému názoru dospěla i filmová dokumentaristka Olga Sommerová: "Člověk musí na cestě ke skutečnému umění a skutečnému životu projít všelijakým škvárem. Pokud jím prochází mladý člověk, nedivím se tomu, taky jsem jako pubertální holka přečetla asi dva svazky prvorepublikové červené knihovny. Pokud ale úctyhodné matrony, matky dětí, dlouholeté manželky čtou Harlequina nebo se dívají na nekonečné seriály televize Nova, jde o anestezii, o cukrovou náplast na nevydařený život, v němž nedokázaly proměnit své sny ve skutečnost," říká Sommerová a dodává: "Já osobně už dávno nesním, protože štěstí i fascinaci nacházím v životě, který žiju. Ten píše daleko fantastičtější příběhy, než jaké může vymyslet třeba romanopisec."

Úřednice Lada Ondráčková je rezolutní: "Je to blbost, výmysl. Ideální partner, neznámá osoba - nic takového přece není, to jsou reklamní slogany pro nedospělá děvčata. Mám za sebou dvě manželství, o muži jsem naposledy snila před padesáti lety. A nebyl to žádný princ, nýbrž určitá osoba se spoustou chyb."

Otázky o snění pro české spisovatelky a filmařky:
1. Sníte? A když, tak o čem?
2. Sáhla byste po produkci nakladatelství Harlequin, kdybyste se chtěla zasnít?

IVA PEKÁRKOVÁ, SPISOVATELKA:
1. Sním, ale o čem, to vám nepovím.
2. Po harlekýnce bych nesáhla za žádných okolností, protože jsem jich asi patnáct ze zoufalství přeložila. A to mě zničilo natolik, že pokud budu moct, budu se jim vyhýbat na kilometr. Je to úplně blbý, a v žádném případě by mě to neuklidnilo. To si už radši přečtu spis o matematice nebo o vesmíru, ale tuhle pohádku k životu nepotřebuju.

EVA HAUSEROVÁ, FEMINISTKA A SPISOVATELKA:
1. Sním. Nechávám se unášet tím, že se vydám na cestu kolem světa nebo že napíšu úžasný román.
2. Harlekýnky překládám, ale jinak je nečtu. Když si chci odpočinout, dám přednost věcem o módě nebo červené knihovně z první republiky. Přitom řada mých inteligentních kamarádek harlekýnky uznává. Pro mě je to šíleně nudný: děj, který se dá předvídat, a ženy stále hledající lásku. Podle mě hledáme spíše harmonii a děti jsou pro nás mnohdy důležitější než chlapi.

ALICE NELLIS, FILMOVÁ REŽISÉRKA:
1. Když jsem byla malá, tak jsem snila pozitivněji. Teď, když už je mi třicet, představy k tomu krásnému konci moc nespějí. Většinou sním o tom, co se ve skutečnosti neděje. Když jsem zavalená prací, tak bych chtěla být zavřená v horské chatě a nic nedělat. A když práce není nebo se mi nedaří, tak si představuju, že mě všichni shánějí, volají mi, něco potřebují. Když mi bylo dvacet, tak jsem červenou knihovnu překládala. Paradoxní je, že s tím mám spojené spíše chvíle práce nežli snění. Zaujala mě na tom jedna věc: specifické výrazy, slovní obraty, formulace, které se v každém svazku opakují a v jiné literatuře je nenajdete.
2. Ke snění mě harlekýnky neprobudí. Větší inspirací je realita.

TEREZA BOUČKOVÁ, SPISOVATELKA:
1. To jsou spíš okamžiky. Vždyť nemám čas, mám tři kluky, a to je strašný. To bych musela být nadčlověk. Spíš přemýšlím o tom, že se mi podaří zrealizovat své záměry, a realita mě pak vždy vyvede z omylu. Jenže to nemá se sněním moc společného. Odreagovávám se prací.
2. Harlekýnskou produkci jsem do ruky nevzala ani mi to nehrozí. Nemám čas ani na knížky, který potřebuju k životu, a co bych četla věci, který jsou špatně napsaný.

HALINA PAWLOWSKÁ, SPISOVATELKA, SCENÁRISTKA, MODERÁTORKA:
1. Sním. Když jsem ve vaně anebo v autě.
2. Měla jsem je v ruce, v redakci jsme je dostávali jako odměny za křížovky. Číst jsem se je pokusila, ale zkolabovala jsem po první větě. Byla dlouhá asi patnáct řádků a odvíjela se zhruba takto: "Ušlechtilý Tom Malovecký, který právě přišel z nedaleké vsi, kterou vlastnil jeho strýc, který měl..." Moc romantické.

Harlequin - čtení do vany.