Filozof Milan Machovec provokuje v zájmu zítřka

- Milan Machovec patří k těm několika málo současným myslitelům, v nichž filozofická tradice nejen žije, ale také se týká i nejaktuálnějších problémů dneška. Ba dokonce: filozofie má podle Machovce smysl jen tehdy, obrací-li se k co nejširšímu okruhu lidí. K moudrosti má směřovat s nejvyšším úsilím a to, co na své cestě nalezne, se má pokusit předávat potřebným.

Machovec se v knize Filosofie tváří v tvář zániku, při níž vyšel z rukopisu z 80. let a nově jej revidoval, zamýšlí nad možností brzkého zničení života na Zemi zásluhou nás, lidí.
Toto nebezpečí považuje za velmi reálné. V tom se shoduje s řadou odborníků, avšak Machovcův hlas se od nich podstatným způsobem liší. Neupozorňuje na jednotlivé varovné skutečnosti, nerozebírá mechanismy příští katastrofy ani nepočítá zbývající roky. To vše je celkem známo odjinud, stejně jako dnes již zhruba víme, co je pro odvrácení takové hrozící katastrofy třeba udělat.
Avšak autor konstatuje, že nic skutečně významného se v tomto směru neděje a nic ani nenasvědčuje tomu, že se v dohledné budoucnosti dít bude. Dosud uplatňované prostředky boje za záchranu se v globálním měřítku ukazují být žalostně neúčinné. Kde tedy hledat chybu?

RUB ÚSPĚCHŮ FILOZOFIE
Jak se Machovec snaží ukázat, zásadní problém netkví v prostředcích použitých k zabránění katastrofě, nýbrž v přístupu člověka k otázce přežití vlastního rodu. Je nabíledni, že životní prostředí neničí automobily, továrny, dokonce ani jaderné zbraně. S jejich pomocí ho devastujeme my lidé, již jsme tyto věci vyrobili a používáme je.
To je důvod, proč filozof hledající možnost záchrany zaměřuje svou pozornost především na původce - na člověka západní civilizace. Jak je možné, ptá se Machovec, že člověk, který ví nejen o tom, jaký strašný konec chystá pro potomky, ale ví, i jak takovému konci zabránit, své chování přesto nehodlá změnit? Tato otázka bývá většinou opomíjena. Jedinečnost Machovcovy knihy spočívá především ve způsobu, jakým se autor na tuto otázku pokouší najít odpověď. Jeho přístup je vpravdě filozofický, obrací se ke kořenům současného stavu lidské povahy.
Přitom filozofie, která má dnes být podle Machovce především rádkyní ve věci naší záchrany, je zároveň usvědčována z podílu na vině. Nejhůře se filozofie prohřešila právě tam, kde dosáhla svých nejskvělejších úspěchů. Za jejich velkolepostí a leskem totiž zůstal skryt jejich rub, který nás pak v průběhu staletí dovedl na samý okraj katastrofy. Tak se ti, kteří se nejvíce zasloužili o pokrok, zároveň nejvyšší měrou podíleli na díle zkázy, jehož důsledky začínají být patrné až dnes.
V tomto ohledu zkoumá Machovec fenomény, které měly rozhodující vliv na formování západního typu lidství s jeho zvýšenou dějinnou dynamikou.
Kriticky ohledává působení velikánů antické filozofie a právě u největšího z nich, Aristotela, nachází zárodky jedné z nejosudovějších chyb lidstva - zrození typu vědeckého badatele, který se vůbec nestará o možné důsledky své činnosti. Ani křesťanství, další z nejdůležitějších zdrojů utváření naší kultury, nepovažuje autor za jev jednoznačně zhodnotitelný. Naopak pečlivě rozlišuje mezi různými tendencemi, které se v jeho rámci prosazovaly. Při této příležitosti bychom chtěli upozornit na další pozoruhodnou - a dosud snadno dostupnou - Machovcovu knihu, Ježíš pro moderního člověka. Je výsledkem autorova mnohaletého úsilí o uchopení ježíšovských tradic.

NADĚJE MÁ JMÉNO ŽENA
Nejzásadnější proměna se musí týkat nás samých, našeho přístupu k lidskému životu. Osudovou chybou člověka totiž nebylo to, že vyrobil prostředky ke zničení vlastního rodu, nýbrž že mu na jeho přežití přestalo záležet.
Ve společnosti, kterou ovládá individualismus a honba za požitky, se zdá marné volat po odpovědnosti vůči potomkům. Naděje na záchranu však přesto existuje.
Machovec ji nachází v ženách, protože ty si nade vše váží lidského života, který v bolestech přivádějí na svět. Ony to jsou, na kom především vždy záviselo přežití našeho rodu, i když stály v pozadí mužských dějinných úspěchů.
Ale právě ty vlastnosti, které ženám brání být v budování kultury mužům rovnocenné a pro které byly ženy považovány dokonce za méněcenné bytosti (a pan Machovec si druhé pohlaví nijak neidealizuje, ví o ženách své...), vedou zároveň k tomu, že ženy do značné míry nepodléhají hodnotové perverzi, která ovládla mužský svět. Staly se tak uchovatelkami hodnot, na jejichž opětovném docenění i mužskou částí populace závisí přežití lidstva.
Emancipace ženských složek lidství je tedy především záležitostí mužů, kteří tak nyní stojí před nejtěžším úkolem v dějinách: docenění právě těch hodnot, jež po tisíciletí byly devalvovány. Muži, zabraní do hry své specializace, se musí stát dospělými lidmi, vědomými si své odpovědnosti za lidský rod. Jen tak ještě lze zabránit katastrofě.
Autorovi se daří spojit široký záběr poznatků, často přesahujících daleko za hranice okruhu tradičně filozofických témat (např. zkoumání významu keltského dědictví). Výsledkem je rozsáhlá, tematicky bohatá a přitom strhující kniha, která se na čtenáře obrací s hlubokým apelem, aniž kárá či se dovolává bývalých lepších časů. Martin Machovec, muž již takřka kmetského věku, podává zde zralý plod své životní moudrosti. Provokuje v zájmu zítřka.

Milan Machovec: Filosofie tváří v tvář zániku. Nakladatelství "Zvláštní vydání...", Brno 1998, 360 stran, náklad a cena neuvedeny