České dějiny vyzývají k novým pohledům, a to i v odlehčené formě určené hlavně dětem. Po komiksovém zpracování Jiřího Kalouska či devítimetrovém leporelu Lucie Seifertové se nyní objevují historické události z pohledu Psa. Typicky českého, chtělo by se říci.
Je bohorovný, hodně žravý, trochu pohodlný a líný, přiměřeně statečný a přiměřeně pragmatický. Dobře ví, na co má a na co ne. Má rád svůj klid a za kus dobrého žvance se nechá i napudrovat. Ale neodpustí si ironické poznámky, když se historie bere příliš vážně.
Zkušená autorka dětské literatury a scenáristka Martina Drijverová (1951) vydala druhý díl svých Českých dějin očima Psa, s ilustracemi Petra Urbana, které jednoduchostí linií a nadsázkou trochu připomínají ty kalouskovské. Úvodní svazek ocenili jak knihovníci, tak učitelé v anketě Sukovy studijní knihovny literatury pro mládež.
Horda zdivočelých paniček
„Byl tu odjakživa. Doprovázel rytíře i sedláky. Hlídal lidi a jejich majetek. Běhal vedle koně či vozu, spal u pánových nohou a pomrkával věrnýma očima. Říše vznikaly a zanikaly, ze spojenců byli rázem nepřátelé, lidé měnili šaty i názory... ale on tu byl stále. Nenahraditelný, stálý. PES. Procházel dějinami. A co si o nich myslel?“
Martina Drijverová začíná dvoudílné lomozné psí putování u praotce Čecha a končí (zatím) vznikem samostatného československého státu. Píše moderní češtinou, která se nebojí výrazů jako paťatá Vlasta, zpitomělý Ctirad či slabihoudek, jímž je míněn kníže Neklan.
Feministkám se možná nebude líbit verze dívčí války, označující ženy za „hordu zdivočelých paniček“. A když už se tu objeví nějaká jiráskovsky vzletná fráze, je okamžitě shozena: „Hle, Lučanů pyšné plémě!“ zvolal spisovně Čestmír. A srozumitelně dodal: „Tak jim nařežeme, ne?“
Jako by se autorka učila u amerického bestsellerového autora Lemonyho Snicketa, nenásilně tu a tam vysvětlí termín či frázi, třeba co je to otka, čemu se říkalo plkno a jak v praxi vypadá, když účel světí prostředky.
(Ne)zanedbatelný psí vliv
V psích dějinách musí mít pochopitelně významnou roli Pes. Jeho líčení sice v mnohém zbavuje legendární postavy a příběhy lesku a důstojnosti, mytické předurčenosti a neměnnosti, na druhou stranu jim sympaticky přidává lidské mýlení se a chybování, prvky náhody až komična.
To Pes přece svým vyčerpaným pohledem přesvědčil na Řípu praotce Čecha, aby se v této krajině konečně usadil. I na tom, že kněžně Libuši přivedl kůň Přemysla Oráče, měl zásluhu. Koně tak dlouho odháněl od lapků, pobudů a podezřelých existencí, až zamířil k evidentně vhodnému objektu Přemyslovi.
Na psím podobenství je vysvětleno poddanství či učební metoda Jana Amose Komenského. Snad jen ta touha ocitnout se na královském znaku Psovi nějak nevyšla.
Pro ty, jimž humorné účtování s minulostí přijde až příliš lehké, za každou, zhruba šestistránkovou, kapitolou následuje tabulka Co Pes asi nevěděl, suchý přehled klíčových historických událostí. Tedy s výjimkou pověstí, k nimž se nevztahují žádná data. Je škoda, že autorčina fantazie a humor nejvíce pracují právě u legend a tradovaných příběhů a s přibližováním se současnosti působí líčení někdy trochu popisně.
Proti případným výtkám se však Drijverová pojistila závěrečným upozorněním, že Psovi připadají některé události zajímavější než jiné, něco přehlédne a leccos hodnotí jinak než člověk. „Máte-li tedy ke knize výhrady nebo připomínky, adresujte je prosím PSOVI. Kterémukoli. Psi se dívají na české dějiny víceméně stejně. A neumějí číst, takže nad případnými výpady či kritikami v tisku nebudou plakat. Ani výt.“
Psí pohledy
Pověst o Přemyslu Oráčovi - Několikrát po sobě zamířil kůň k vysoce nevhodnému objektu - jednou to byl kulhavý vandrák, poté mladíček, kterému sotva začaly vyrážet vousy, a potřetí jakýsi cizinec s očima omalovanýma modrou barvou. Každý z nich se už mohl stát vládcem Čechů... nebýt toho, že Pes pokaždé zaštěkl a kousl koně do nohy, aby ještě popoběhl.
Pověst o Šemíkovi - Pes odhalil, jak to ve skutečnosti bylo. Ona se tam na druhém břehu Vltavy právě pásla taková pěkná černá klisna...
O bitvě u Lipan - V bitvě u Lipan došlo k ošklivé situaci: Češi bojovali proti Čechům. Tak to ne, u toho nebudu! rozhodl Pes. Vždyť je to bratrovražedný boj! Vzal nohy na ramena a utíkal do Prahy.
Vláda Marie Terezie - Nejvíc Psa zarazilo, že většina pánů nemluví česky - jako by to všichni zapomněli! Všichni jen po německu, i na něj mluvili tou tvrdě znějící řečí. Pes se ovšem tvářil, že nechápe, třebaže si leccos domyslel. Na českého psa mluvte česky! vymyslel si heslo.
Vznik Československa - Lidé jásali, Pes vyskakoval všema čtyřma do vzduchu. A když padl na zem štít s obrázkem rakouské orlice, zvedl nad ním nožičku.
