V dětství hltal příběhy Václava Pavla Borovičky o tajemstvích špionáže a vyzvědačkách století. Dětský sen se mu splnil a v čele Vojenské zpravodajské služby bezmála dva roky stál. Šándor, který nyní mimo jiné přednáší o terorismu na Karlově univerzitě, uvažuje o otrlých Češích, špionážní literatuře a ohroženém světě.
Zatímco v amerických knižních žebříčcích vedou tituly o válce v Iráku a 11. září, v Česku je to Deník Ostravaka. Nejsou Češi k hrozbě terorismu trochu neteční?
Velký dluh vidím v tom, že politici této země ani šestnáct let po revoluci nejsou schopni Čechům dostatečně vysvětlit, že nabytá svoboda a demokracie, ve které máme možnost žít, se musí nějak bránit. Zadruhé se na našem území více než šedesát let nestalo nic závažného. To je samozřejmě dobře, nesmíme však zapomínat, že terorismus v Evropě zakotvil a celá naše zahraničně-politická orientace je dost dobrým důvodem pro útok teroristů: jsme největšími spojenci Izraele z Evropské unie, máme vojska v Afghánistánu, policisty v Iráku, je tu neoficiální centrum celoevropského židovství... Bohužel, na tuto hrozbu nejsme po všech stránkách připraveni.
Může k "lidové osvětě" napomoci literatura či film?
Nemyslím si, že literatura nebo film mohou tento "stav mysli" v Česku změnit. Pomoci může pouze promyšlená, soustavná a nenásilná osvěta politiků, škol. Vzdělávací pořady, které mohou pomoci pochopit, proč za určitých okolností by mohlo být nutné v zájmu bezpečnosti se vzdát některých svobod a vymožeností. Nikdy však nelze terorismu stoprocentně předejít.
Ale třeba přesvědčivé zpracování může předat silné emoce...
Čechem to neotřese. Příklad národní otrlosti ilustruje i vztah k povodním - teprve po devastujících povodních roku 2002 se začala uskutečňovat určitá opatření, a to ještě ne všude. Nevěřím, že sebelepší film či kniha o 11. září či o londýnském metru budou mít velký dopad.
Čtete špionážní romány?
Čtu spíše literaturu faktu, pomáhal jsem Karlu Pacnerovi, když psal o české špionáži. Ale že bych nedočkavě stál v noci před knihkupectvím na nový román Toma Clancyho nebo Fredericka Forsytha, to určitě ne. Na druhou stranu je nechci zatracovat, první knihy Johna Le Carrého byly dost věrohodné, Tom Clancy zase dobře odhadl, co se může stát a čeho jsou teroristé schopní. Pro obyčejného českého čtenáře jsou podobné tituly dostačující, aby se s problematikou seznámil a vnímal ji.
Jak se tyto romány blíží skutečnosti?
Metody používané v protiteroristickém boji nejsou tak neznámé - odlišné jsou spíš způsoby, jak se používají, či jednotlivé případy. Nezapomeňte, že John le Carré byl důstojníkem MI6, což je britská ofenzivní zpravodajská služba. Bezesporu řadu znalostí využil a vtělil je do svých příběhů. I Tom Clancy má velmi dobrý přístup do zpravodajských služeb Spojených států a mezi vojáky, navíc je velký vlastenec, což přispívá k nutné popularizaci ozbrojených sil a zpravodajských služeb v moderním světě. Podobně Clancyho britská obdoba Frederick Forsyth - oba jsou velmi pravicoví, patriotičtí, informovaní a mají dar čtivě psát.
Existuje něco, co spisovatelům z moderních postupů tajných služeb uniká?
Asi jen obtížně budou udržovat přehled v technice, elektronických médiích, mobilních sítích - způsob přenosu dat je dnes velmi komplikovaný. Zprávy můžete posílat přes různé systémy - roztrhají se, vedou různými cestami a pak se někde spojí. Obrana proti tomu je složitá a stojí obrovské peníze, ostatně moderní teroristé bojují proti západnímu světu jeho vymoženostmi. Nicméně způsob zpravodajské práce si průměrně chytrý spisovatel dovodí a dokáže na něj naroubovat příběh.
Mohou být špionážní thrillery vodítkem pro teroristy?
Nemyslím si. Potenciální teroristé se spíše inspirují na internetu, kde se lze dobrat i návodu, jak podomácku vyrobit řadu nebezpečných výbušnin. Nepřeceňoval bych jakkoliv dobře zpracovaný příběh, jen těžko bude vodítkem pro Usámu bin Ládina. Teroristé dobře vědí, co chtějí, jak to mají udělat a co s tím způsobí. Existuje asi pět tisíc webových stránek islámských fanatiků a radikálů, které obsahují řadu důležitých údajů - od náborů přes finanční sbírky až k provokování a podporování nálad v různých zemích. Není však v silách relativně malých zemí, jako jsme my, všechny sledovat: málo lidí zde umí arabsky, rozumí Koránu a kontextu. Internet je studnice informací a možností komunikovat a spojovat se - mocnější než sebelepší kniha Toma Clancyho.
Myslíte si, že s tím chabým povědomím českého národa souvisí i to, že nemáme žádného výrazného autora špionážních románů?
Ať Michal Viewegh napíše nějaký špionážní román! Uvidíme. Terorismus prostě není to, čím by Češi žili.
Asi to souvisí i s přístupem k informacím - český spisovatel bude těžko tak dobře informován jako Clancy...
Nepochybně žádný takový tady není. Jediný spisovatel či novinář, který se tomu blíží, je váš redaktor Jaroslav Kmenta. Ale nelze se tomu divit - jiná situace by byla, kdybychom jako Spojené státy měli sto padesát tisíc vojáků v Iráku a téměř tři tisíce mrtvých, přes deset tisíc vojáků v Afghánistánu, kdybychom zažili na vlastní kůži řadu teroristických útoků, od stovek mrtvých vojáků v Bejrútu v 80. letech až po 11. září. Americká společnost to vnímá mnohem intenzivněji, terorismus je mnohem více provázán s osudy běžných Američanů.
Neuvažujete vy sám o napsání románu ze špionážního prostředí? Možná máte ideální předpoklady.
To si neumím představit. Nevím, zda bych uměl napsat poutavý příběh, a nerad bych se podvědomě dopouštěl vykrádání skutečných případů.
