Kromě zámeckého nádvoří, tentokrát ovšem bez konstrukce se sedadly a střechou, pořady umístil do mnoha prostor (někdy i dosud nevyužívaných), jež město nabízí.
Ne že by člověk nepostrádal větší opusy, které na nádvoří vždy měly své místo. Je také jasné, že bez zastřešení, jež chrání nejen před deštěm, ale do určité míry i před chladem a větrem, by se festival dlouhodobě nedal dělat v žádné podobě. Nicméně koncerty vyslechnuté během uplynulých několika dní tak nějak odpovídaly prezentaci Litomyšle jako „lázní ducha“ skoro víc než často průměrné operní produkce z nabídky tuzemských scén, jež obvykle tvoří osu programu.
Pocta architektovi
Některé koncerty dostály vysokým nárokům uměleckým i dramaturgickým. Třeba program souboru Collegium 1704 k poctě italského architekta Giovanniho Battisty Alliprandiho, jenž stavěl chrám Nalezení sv. Kříže v Litomyšli a před 300 lety tu i zemřel. V chrámu zazněly dvě novodobé premiéry: Kyrie od Antonia Caldary a Credo od Jana Dismase Zelenky. Soubor i sbor Collegium Vocale 1704 byl skvěle sehraný a sezpívaný, současně však spontánně muzicírující. Člověk vnímal radost z toho, že se hraje.
Podobný pocit si odnesl i z vystoupení vokálního souboru Martinů Voices s dirigentem a sbormistrem Lukášem Vasilkem. Program zahrnoval jak raně barokního autora Gregoria Allegriho, tak Te Deum od Benjamina Brittena, jakož i úpravy spirituálů od Michaela Tippetta, ale také světovou premiéru posluchačsky vstřícného cyklu No promises od Jiřího Gemrota na texty anglicky píšícího básníka Richarda Hoffmana. Sbor prokázal orientaci v různých stylech a nešlo si nezapamatovat vstupy sopranistky Grazyny Biernotové, jejíž hlas zněl jako zlatá špice sboru, aniž by z něj rušivě vyčníval.
Příjemnou letní atmosféru přinesl večer Pavla Šporcla věnovaný českým autorům, energický výkon souboru Česká sinfonietta v čele s Radkem Baborákem ve skladbách Mozarta, Bartóka a Beethovena či koncert ansámblu Belfiato Quintet, jenž hrál původní skladby i aranže pro dechový kvintet.
„Velké“ operní recitály byly nahrazeny projekty barokní hudby dvou našich mezzosopranistek. Markéta Cukrová zpívala v zámeckém divadélku, a třebaže občas vznikal dojem, že je indisponovaná, v přednesu je zkušenější než Václava Krejčí Housková, která zpívala na pozdně večerním nokturnu v chrámu.
To hlavní, co si člověk odnesl z Litomyšle, bylo přesvědčení, že organizátoři nic nevzdali, že přišli s novými nápady. Třeba se budou hodit i do příštích, doufejme, že již opět „normálních“ ročníků.
