Morricone podle deníku Corriere della Sera zemřel v noci na pondělí na římské klinice na následky pádu.
Z teskných tónů harmoniky v ikonickém westernu Tenkrát na Západě se stal asi nejslavnější hudební motiv v historii filmu. Jeho autor i v devadesáti letech, které dovršil předloni v listopadu, stále jezdil po světě a vyprodával velké haly. A své úctyhodné jubileum oslavil koncertem loni 25. ledna i v Praze.
Stále vitální a pracovitý tvůrce také rád spolupracoval s Českým národním symfonickým orchestrem (ČNSO), se kterým nahrál i hudbu ke snímku Quentina Tarantina Osm hrozných, za nějž dostal roku 2016 svého vůbec prvního Oscara za filmovou hudbu. Přitom Oscara za celoživotní dílo získal paradoxně už v roce 2007, kromě toho i tři ceny Grammy.
„Nejdůležitější pro mne vždy byla metoda, přesnost a samozřejmě láska, tím jsem se vždy řídil,“ prohlásil Morricone v prosinci 2010 v Praze, když v hostivařských studiích natáčel s ČNSO hudbu k italskému filmu Jako delfín od režiséra Stefana Realiho.
Jeho nejslavnější hudba k filmu Tenkrát na Západě (1968) ve spolupráci s režisérem Sergiem Leonem „viditelně“ vstupuje do děje. Morricone jednotlivým postavám přiřkl určitý hudební motiv. Jak se spirála děje stupňuje, motivy se opakují a vyvolávají mrazení i atypickými nástroji – krom palčivé foukající harmoniky je to třeba dramaticky rozdrnkané banjo evokující dusot koňských kopyt.
Mistr přirozených zvuků
Použil tu i zcela neobvyklé zvuky, jako je třeba vrzání vodního čerpadla, v souladu s Morriconeho teorií, že každý přirozeně vytvořený zvuk je hudba.
S Leonem spolupracovali i na dalších filmech, třeba slavné trilogii Pro hrst dolarů (1964), Pro pár dolarů navíc (1965) a Hodný, zlý a ošklivý (1966), kde se v roli osamělého „muže beze jména“ představil mladý Clint Eastwood. Morriconeho spojení harmoniky, zvonů a kytar, které ovlivnilo další westernové tvůrce, se časem stalo znakem žánru.
Ennio Morricone: Mozart filmu, který rozezněl Tenkrát na Západě |
Působivým doprovodem podbarvil snímky dalších žánrů mnoha režisérů, například Briana de Palmy (Neúplatní), Romana Polanského (48 hodin v Paříži), Franca Zeffirelliho (Hamlet), Giuseppeho Tornatoreho (Malena), Olivera Stonea (U-Turn) či Adriana Lynea (Lolita).
Morricone byl také dvorním skladatelem Piera Paola Pasoliniho. Jedna z jeho starších nahrávek se objevuje i ve snímku Quentina Tarantina Kill Bill.
Římský rodák (10. listopadu 1928) a absolvent tamní konzervatoře Svaté Cecílie, který hrál na trubku v jazzové kapele, začal psát filmovou hudbu na počátku 60. let.
Začínal doprovodem k lehkým komediím a béčkovým filmům, posléze ale již pracoval pro Ettore Scolu či Bernarda Bertolucciho. Průlomem se staly až nahrávky pro Leoneho. Hudební chameleón Morricone se zabýval i symfonickou a komorní hudbou, je mimo jiné autorem chórové skladby k 11. září 2001.
Velikán Morricone doprovodil hudbou slavnou reklamu na naftový renault |
Skladatel, který celý život odmítal nabídky na přestěhování do Hollywoodu a nikdy se nenaučil anglicky, byl od roku 1956 ženatý. S manželkou Mariou vychovali čtyři děti. Syn Andrea se zcela „potatil“ – stal se rovněž skladatelem filmové hudby a dirigentem.
Naposledy vystoupil Morricone v Praze předloni v červenci v roli dirigenta na festivalu Prague Proms s ČSNO. S tímto tělesem spolupracoval už desátý rok a do Prahy se pravidelně vracel.
V neděli si skladatel napsal vlastní nekrolog, který v úterý vyjde v italských novinách. Morricone si už v neděli napsal vlastní nekrolog, který v úterý vyjde ve všech hlavních italských denících. „Já, Ennio Morricone, jsem zemřel. Oznamuji svou smrt všem svým přátelům, kteří mi vždy byli nablízku i těm, které jsem nějakou dobu neviděl. Je těžké je všechny jmenovat,“ píše v úvodu.
Pro dopis a soukromý pohřeb se prý rozhodl, protože nechtěl obtěžovat, v nekrologu se dále loučí se sestrami a jejich rodinami, s dětmi, vnoučaty a na adresu své manželky zmiňuje „neuvěřitelnou lásku“, která je vždy pojila.
13. února 2015 |
