Dokument Buď toho součástí, v němž o pozadí hudebního průmyslu hovoří Ben Cristovao či Ewa Farna, natočil Lipo za peníze protipirátské organizace pro žáky základních škol. Z alternativní scény schytal kritiku za ubrečenost.
Viděl jste parodii, která vznikla?
Ano, jsou v ní vtipné momenty, které mě pobavily. Ale na druhou stranu něco parodovat je snadnější než brát věc vážně a snažit se tuzemské prostředí kultivovat. Pokud je ten dokument neúspěšný ve zprávě, kterou měl předat, tak to jde opravdu za mnou. Je však dobré vědět, že jsem stál před úkolem vysvětlit dětem z osmých a devátých tříd, že porušování autorských práv je reálný problém, který má dopad na samotnou hudbu, ať už jste popovej zpěvák, nebo jazzový muzikant.
Jak na to reagují?
Teď jsme s filmem začali objíždět školy a myslím, že dobře. Vidí tři interprety, které znají. A poprvé v životě od nich slyší, že třeba Uložto není to samé jako obchod iTunes a že je spousta možností, jak na internetu získat hudbu legálně. Nechtěl jsem, aby film vyzněl dogmaticky, nemluvíme o zákonech, jsou tam i lidé z nezávislé scény jako Paulie Garand. Záměr byl jen ukázat, že hudba nepadá z nebe, ale něco stojí. Jistě, přemýšlím, zda jsem jako režisér nepřekročil nějakou hranu. Ale mám pocit, že kritikům spíš leží v žaludku Ochranný svaz autorský, jenž vybírá poplatky za provozování hudby. Ten sice na film přispěl, ale já nikoho z nich při natáčení ani nepotkal.
Jistá zarputilost a snaha dělat věci vážně je cítit i z vaší hudby. Není to občas svazující?
To by musel říct nějaký psychoanalytik, ale asi to tak je. Ale mně v Česku na umělcích všeobecně vadí, že nejsou schopní si za věcmi stát, že když dosáhnou vážné polohy, musí se za každou cenu shodit.
Lipo rapoval za netradiční asistence operní mezzosopranistky Ester Pavlů.
V prvním singlu z desky O duši, která vyjde v květnu, jste překvapil kombinací hip hopu, lámaných tanečních rytmů a operního zpěvu. Jak jste k tomu dospěl?
Písnička Město, co spí je asi hranice, na kterou jsme na desce s producentem Martinem Ledvinou zašli, co se týče propojování nástrojů a žánrů. Původně to byl obyčejný hip hop, přes který hrály kytary. Ale mělo to jakousi francouzskou atmosféru, cítil jsem, že bychom měli přidat akordeon. Pozvali jsme do studia akordeonistu a z toho, co "vyfrknul", jsme byli odrovnaní. Když Martin přišel s nápadem přidat operní zpěv, myslel jsem, že už jsme přes čáru. Ale ukázalo se, že jeho idea, že hip hop to křížení žánrů unese, do sebe něco má.
Je propojování nepropojitelného myšlenka celé desky?
Chtěl jsem, aby působila sevřeně, a prohloubit na ní své hudební hledání. Martin mi dodal odvahu nezůstat jen u tvaru, který je funkční, ale jít ještě dál.
Raper Lipo.
Proč jste si jako téma zvolil váš rodný Liberec?
Souvisí to s tím, že jsem se odstěhoval do Prahy a vracím se tam občas za rodinou a kamarády. To mi dává odstup, díky kterému se mi daří pojmenovat problémy. Výsledek zní asi kriticky, ale mně šlo hlavně o generační výpověď a pojmenování sociálnách problemů. Ať už jde o mou generaci, jež je ve městě zacyklená a neumí je opustit a udělat krok do dospělosti, nebo o fakt, že je to město nekulturní a architektonicky vybydlené.
Desku jste pojmenoval taky vážně O duši. Proč?
Je to dost odvážný název, ale ta deska je zkrátka hodně osobní. Nechci, aby to znělo velkohubě, ale jde mi na ní doopravdy o umělecký přesah a výpověď. Proto jsem nad ní trávil rok a půl života. Kdybych to bral čistě hiphopovým přístupem, tak nemám deset písniček, ale tři alba. Chtěl jsem, aby z mé druhé desky vzešlo něco, co tu nebylo a nějakou dobu přežije. Nepovažuji se za rapera, ale za člověka, jenž se chce umělecky vyjádřit.
Na druhou stranu jste v pozici toho, kdo po dlouhých letech dostal český rap do rádií. Jde to dohromady?
Myslím, že touhle deskou si pozici získanou singlem Ležím v tvé blízkosti zkomplikuji. Je tam jedna písnička, která rádiové ambice má, ale jinak je deska hodně atmosférická a má až filmové polohy. Není to velký mainstream. Já si teď po pravdě připadám na tuzemské scéně trochu osamocený. Pouštím se na neprobádané území, protože právě to mě teď zajímá.
Co na tom bylo nejtěžší?
Všechno zkombinovat. Zatímco já a kolega ODD, který dodává hudební základy, máme uši naučené na rap a věci, jež jsou softwarové, Martin Ledvina to cítí přes nástroje. Když jsem tu kombinaci slyšel poprvé, přišlo mi, že se to tluče, že se spolu baví dva lidi z různých světů, kteří si nemají co říct. Skoro nad každou písní jsme měli kritický dialog, abychom byli s výsledkem všichni spokojeni.
