V roce 2001 vydala album Face Up a po něm se nadlouho odmlčela. Teprve nyní se vynořila znovu s albem The Moment, jež připravila s novým vydavatelem a v novém stylu. Zpěvačka s potěšením o své proměně vypráví.
Na konci osmdesátých let jste se podílela jako zpěvačka Blue Zone a Coldcut na vzniku toho, čemu se dnes říká "britský soul". Jak to vzniklo?
Já nevím. Byli jsme mladí, nadšení, neuvažovali jsme, proč to nebo tohle. V době, když jsem v roce 89 točila první sólové album, jsme speciálně neposlouchali skoro žádnou cizí hudbu. Dělali jsme svoji.
A co jste tehdy poslouchala?
Michaela Jacksona. Jako celá moje generace. A jak jsem začala vnímat hudbu, objevila jsem Marvina Gaye a Barryho Whitea. A z těch modernějších taky Prince, Chaku Khan nebo Earth, Wind and Fire. Ale jen tak, co jsem slyšela v rádiu.
S Barrym Whitem jste dokonce nazpívala duet, že? To byl ten nejsametovější hlas na světě!
To je krásná vzpomínka. Tehdy se nedělaly ještě virtuální duety, kdy se zpěváci nebo muzikanti ve studiu ani nepotkají. Zpívali jsme to společně. Byl to obrovský chlap, ale byl jemný a milý. Víte, někdy se stane, že si nějakého člověka idealizujete a pak se před ním stydíte. To byl i můj případ. Ale on byl ke mně tak laskavý. Uměl mě povzbudit. To dá člověku křídla. Pak si tu nahrávku poslechnete a divíte se, jak jsem to dokázala.
Pro film The Swing jste s úspěchem nazpívala i pár jazzových standardů. Není tohle cesta do budoucnosti? S blížící se čtyřicítkou je těžké být pop star…
Proč ne? Kdoví, co nám budoucnost přinese. Třeba jednou natočím i bluesové album. To by se mi líbilo. Nicméně, jsem na své jazzové pokusy hodně hrdá. Ale já ještě nechci opustit popovou kariéru, nevzdávám to. Koneckonců, nová deska je toho důkazem.
Nové album The Moment je vaší první spoluprací se známým producentem Trevorem Hornem. S mužem, který mimo jiné "udělal" Frankie Goes to Hollywood a Seala. Jak jste se k němu dostala?
Celou svou kariéru jsem byla svázána s jedním vydavatelem. Před čtyřmi roky kontrakt skončil a my jsme s manželem přemýšleli, co dál. Byla tu nabídka na jeho prodloužení, ale my jsme se nakonec rozhodli, že to zkusíme jinde. Nikam jsme nespěchali, snažili jsme si nějak urovnat v hlavě, co dál. Nikdo si nedovede představit, kolik právních úkonů musí umělec v takovém období absolvovat. A přes sekretářku malé gramofonové firmy ZTT, která byla mou fanynkou, jsme se seznámili s Trevorem Hornem. Byla to totiž jeho manželka. Představte si, že řekl, že se mnou vždycky toužil udělat desku!
Jak se dělá s takovou osobností? Není jeho vliv na váš zpěv až příliš výrazný?
A proč by neměl být? Když má zajímavé nápady! Pro mě to byla nová zkušenost hlavně v tom, že jsem předtím většinou dělala se svým manželem, který mi píše většinu repertoáru a natáčí hudební základy. Když změníte firmu, spadnou z vás i návyky a klišé z předchozích let. Uvolníte se. Proč by měl další desku dělat Ian? A proč by měla být taneční? Není lepší najmout nějakého popového producenta? A tak najednou tu byl jiný člověk a chtěl na mně něco jiného. V tom to bylo dráždivé. A navíc, i když je to mezi světovými producenty hvězda, je to plachá a jemná bytost. Něco vám řeknu: ti nejtalentovanější lidé na vás nikdy neřvou, i když se třeba ten den práce nedaří.
Na desce je víc akustických kytar, má jemnější zvuk, nesnaží se být taneční za každou cenu…
Ano, přesně to je Trevor.
Nezměnil se vám pod jeho vedením trochu i hlas?
Nevím. Na hlasu se projeví spousta věcí. Prostředí, hudební základ, stesk po domově, momentální nálada. Pokud máte ten pocit, tak si myslím, že to je hodně ovlivněné tím, že se změnil obsah mé hudby. Už to není ta jednoznačně taneční hudba.
