Madonna Louise Veronica Ciccone, jak zní její rodné jméno, byla už od mládí velmi ambiciózní a měla jasno v tom, že chce být slavná. Nešlo jí vyloženě o to, stát se zpěvačkou. Když se v roce 1978 z rodného Michiganu přestěhovala do New Yorku, zkoušela uspět jako bubenice, tanečnice, modelka a ovšem také jako zpěvačka. Rocková, nicméně její další hudební kroky neměly s tímto žánrem prakticky nic společného.
V roce 1982 si zpívající dívenky všimla gramofonová firma Sire a vydala jí singl s diskotékovou písničkou Everybody. O rok později se Madonna dočkala debutové desky s hity jako Borderline, Holiday nebo Lucky Star. Album s prostým názvem Madonna se líbilo a ještě větší úspěch měla následující nahrávka Like A Virgin, která vyšla v roce 1984. V té době si už cílevědomá a ambiciózní Madonna velmi správně uvědomila, že jenom zpěvem obří popularitu, po níž touží, nezíská.
Zapracovala tedy na vizuální sebeprezentaci, která čítala výrazné kostýmy, které mnohdy víc ukazovaly než zahalovaly, dráždivé fotografie, masivní kříž na krku a podobně.
Dělala vše proto, aby se z ní stal symbol tehdejší pop kultury, což se jí podařilo. A kdyby zůstalo jen u pěvecké kariéry, bylo by vše v pořádku. Madonna se ale chtěla zviditelnit i ve filmové branži, což nebylo úplně nejšťastnější rozhodnutí.
S herectvím začala dokonce dřív než nahráváním a vydáváním desek. Už v roce 1979 debutovala v nízkorozpočtovém filmu A Certain Sacrifice, přičemž hlavní motivací byly podle jejích slov peníze.
Sběratelka Zlatých malin
Následovaly role ve filmech Hledání vidiny, Hledám Susan. Zn: Zoufale, Kdo je ta holka, Dick Tracy nebo Velké vítězství. V roce 1991 si ve snímku Stíny a mlha vyzkoušela práci pod vedením Woodyho Allena. Ani to však v očích filmové kritiky neudělalo z Madonny dobrou či respektovanou herečku. Její pobyt na plátně byl terčem despektu. ne-li rovnou výsměchu a jejich sedm anticen Zlatá malina, včetně výkonu v bondovce Dnes neumírej, z ní bráno touto optikou dělá nejhorší herečku všech dob.
V této souvislosti stojí za zmínku především film Trosečníci z roku 2002, k jehož natočení dokopala svého tehdejšího manžela, britského režiséra Guye Ritchieho.
Ten měl tehdy za sebou ceněné černé krimikomedie Sbal prachy a vypadni a Podfu(c)k, přičemž Trosečníci ho málem stáli kariéru. Zlatými malinami za nejhorší film, nejhorší herečku (samozřejmě Madonna), ale bohužel pro Ritchieho i nejhoršího režiséra dekorovaný biják je dodnes synonymem pro nanicovatý nepodarek, vzniklý jen proto, že si „kdosi“ dupl nožkou.
Ritchiemu dalo dost práce, než si do kanálu hozené renomé vydobyl zpátky, Madonnu nic z toho podle všeho netrápilo. V té době už byla v pozici, kdy si mohla dovolit prakticky cokoliv. Když před nedávnem vešlo ve známost, že se chystá životopisný film o její kariéře, přispěchala s prohlášením, že si nepřeje, aby film o ní vyprávěl někdo cizí, a že se tedy ujme napsání scénáře i režie. Projekt byl počátkem letošního roku zrušen a zatím se s ním nepočítá ani do budoucna. Můžeme se tedy jen dohadovat, jak by Madonnino rozhodnutí vyprávět sama o sobě dopadlo.
Abychom ale nebyli k její herecké kariéře nespravedliví, sluší se dodat, že za výkon v titulní úloze filmového muzikálu Evita v režii Alana Parkera dostala nikoliv Zlatou malinu, nýbrž Zlatý globus.
Spásný paprsek světla
Šťastnější ruku při rozhodování, kam a s kým se vydat, měla v případě svých hudebních počinů. Vždy dbala na to, aby ladila se soudobými trendy, takže na albu Like A Prayer spolupracovala s všeumělem Princem, natáčela s Pharellem Williamsem, Stuartem Pricem nebo Mirwaisem. A ve chvíli, kdy si usmyslela přizvat k nahrávání alba Ray Of Light producenta Williama Orbita, ji vyloženě musel osvítit duch svatý. Výsledkem byla její dodnes nejlepší deska a také jedno z nejzdařilejších popových alb devadesátých let.
Madonna dokáže jakýmsi šestým smyslem vycítit, co je třeba právě teď udělat, aby se z její nové písničky stal hit. Někdy stačí málo, třeba dokonale padnoucí sampl z letité Gimme! Gimme! Gimme! (A Man After Midnight) od čtveřice ABBA, který její skladbu Hung Up! vystřelil k hvězdným výšinám. Nebo na svou dobu silně provokativní, křesťanským dogmatům se vzpírající klip k písničce Like A Prayer, což je po hudební stránce de fakto gospel. Tyhle a další drobné detaily zajistily zpěvačce světovou proslulost, která se rozhodně netýká jen osmé dekády, jíž byla jedním ze symbolů.
V nedávném době se v souvislosti s Madonnou hovořilo spíše o jejích dalších mediálně vděčných extravagancích než o hudbě. Koneckonců, její zatím poslední album Madame X z roku 2019 žádnou vekou díru do světa neudělalo, pročež se Madge (tuto přezdívku mimochodem z duše nesnáší) rozhodla na sebe upozornit jinak. Po svém.
Takže vrhla do mediálního prostoru sérii něco fotografií svého obnaženého těla a poté předvedla k nepoznání botoxem vyhlazený obličej, na růžovo obarvené hlasy a aby mediálního cvrkotu nebylo málo, přihodila něco náznaků o sexuální orientace. Zkrátka, trend velí být alespoň lesba, když už ne něco ještě něco pikantnějšího, z Madonny tedy bude „mediální“ lesba.
Co na tom, že to celé působí jako hodně křečovitá snaha dokázat okolí a hlavně sobě samé, že jsem pořád ještě cool a trendy. Na výtky, že Madonna na letošním předávání cen Grammy působila neživotně, až umělohmotně, zpěvačka odsekla, že za to mohou objektivy fotografů a následně pronesla plamennou řeč na téma ageismu a misogynie.
„Nikdy jsem se neomlouvala za žádná svá tvůrčí rozhodnutí ani za to, jak vypadám nebo se oblékám. A ani s tím teď nehodlám začít,“ řekla mimo jiné. Byla to právě její neústupnost a tvrdohlavost, s nimiž si šla za svým cílem a které z nich udělaly nejprodávanější interpretku vše dob.
