Na otázky ohledně ambiciózní nahrávky odpovídala trojice Phil Lee Fall (zpěv), Gatsby (kytara, baskytara, klávesy) a Ambra von Bernstein (zpěv).
Deska se původně měla jmenovat Desperado, proč jste nakonec zvolili název Hang Me High & Bury Me Deep?
Phil Lee Fall: Vždycky jsme věděli, že je Desperado pracovní název. Ta písnička vznikla jako první a do jisté míry definovala podobu celé desky. Takže jsme se nakonec přiklonili k verši z refrénu, který podle nás lépe definuje atmosféru celé desky. Tedy pompézní westernový gothic rock. Název desky by měl podle nás vystihnout její podstatu a slogan „pověste mě vysoko a pohřběte mě hluboko“ ji dokonale definuje. Je o temnotě v duši, šílenosti covidu, zvrácenosti v lidech, ale i o naději a romantice. Přesně tak má gotika vypadat.
Zní jako jméno nějakého zaprášeného westernu, což se vlastně k vašemu image hodí.
Gatsby: Už když jsme kapelu zakládali, měli jsme jasnou představu o naší image. Jsme old school, gotická stará škola a hrdě se k tomu hlásíme. Klobouky, černý brýle a kožené boty k tomu patří. Image je nedílná součást toho, co děláme. Milujeme westerny s hudbou Ennio Morriconeho, takže zaprášená westernová symbolika byla jasná volba. Už na minulé desce byla Morriconem ovlivněná píseň Gunslinger’s Blues, na nové desce je zase italským géniem inspirovaný song Drinking in the Car, kde asi poprvé v historii gothic rocku zazní banjo.
Ještě před vydáním jste prohlásili, že novinka bude oproti předchozímu EP Children of the Blackest Hole „zimní“ studené album – platí to?
Phil Lee Fall: Platí. Naše texty vždycky reflektují aktuální situaci. Oproti první desce, která vznikala v horkých letních nocích, písničky pro tuhle jsme psali v zimě na chatě v horách uprostřed vyhrocené situace s čínskou chřipkou. Takže symboly jako ruce přimrzlé k volantu, auto zapadané sněhem nebo zasněžená krajina se objevují hned ve třech písničkách. A vzhledem k tomu, že aranže vždycky podporují vyznění celé skladby, je deska dost mrazivá.
V jaké atmosféře probíhalo natáčení? Šly zvěsti o změněných stavech vědomí, hádkách málem až do krve a podobně.
Ambra Von Bernstein: Gatsby je jako skladatel a producent velký perfekcionista a hraje si s každým detailem a zvukem dlouhé hodiny, kdežto Phil jako zpěvák a textař je spíš živel. Klasický model jin a jang, který pohání každou kapelu. A do toho jsme odjeli skládat na víkend na chatu v horách, kde jsme ale nakonec díky covidu zůstali přes čtrnáct dnů odříznutí od světa. Jen s bochníkem chleba a pár litry vína. Situace jak z béčkového hororu. A ve vyhrocené situaci jsou emoce ještě víc na pochodu. Občas mezi klukama lítaly nejen nadávky, ale i pěsti. Na druhé straně tam napsali většinu desky.
Řekl bych, že tak silně emotivní hudba, jakou děláte, se snad jinak než v atmosféře vzedmutých vášní dělat nedá.
Phil Lee Fall: Je fakt, že se to do vyznění desky asi podepsalo a pěkně ji přibrousilo. Ale vedle hádek jsme zažili i klidné chvilky. Jednou ráno si třeba Gatsby jen tak sednul za klavír a začal preludovat, já se improvizovaně přidal a Ambra to bez našeho vědomí nahrávala. A když jsme si to za pár dní poslechli, tak nás výsledek mile překvapil. A ta balada je na desce pod názvem 1989 bez jakýchkoli dalších úprav.
První písnička se jmenuje Twillight of the Goths – přichází opravdu soumrak gotiků?
Gatsby: Inspirací byl povzdech jednoho promotéra, že gothic rock je menšinový žánr. A to ve chvíli, kdy naše Desperado bylo na 16. místě německé hitparády Deutche Alternative Charts. Ironicky jsme popsali gotický Gotterdammerung, nicméně v refrénu zpíváme: Love us or hate, It doesn’t matter, ’cause we don’t care. We are the gods. Což je vlastně popis našeho přístupu k věci. Muziku děláme pro radost a deska dopadla přesně podle našich představ. Myslíme si, že je to nejlepší, co jsme kdy natočili. Takže nám je vlastně jedno, jestli ji budete milovat, nebo nenávidět.
