Srovnávat letitou hudební anketu s dvoudenním festivalem klasické hudby a filmu se samozřejmě nedá. Liší se téměř ve všem. Přesto každou úspěšnou kulturní událost dvě zásadní věci pojí: zajímavý program a věrné obecenstvo.
V případě Slavíka by se o obojím dalo dlouze (a zcela zbytečně) debatovat, v případě Variací je na vynášení soudů asi ještě brzy. Přišly na svět teprve loni. A pod heslem „pomalu, ale jistě“ budují svou značku. Veřejnosti letos Variace během 48 hodin nabídly tři filmy, z toho dvě tuzemské předpremiéry a tři koncerty.
 |
Divácky (i časově) náročnější snímek Tár se letos s Variacemi sešel i tematicky: sleduje osud světově úspěšné dirigentky v podání Cate Blanchettové. A seč sami filharmonici chválili preciznost, s jakou režisér Todd Field vyobrazil prostředí jim vlastní, leží hlavní síla jeho díla v dosud nezprostředkovaném pohledu na problematiku cancel culture.
Ačkoliv si divák chvílemi není jistý, jestli se jen režisér královsky nebaví na jeho účet a troufale netestuje, jakou má trpělivost. Což o to, my novináři jsme zvyklí na ledasco, ale někteří hosté, kteří se v kině třeba nevyskytují tak často, mohli být mírně překvapeni.
Kompenzací budiž druhý film v předpremiéře: Armageddon Time (do kin pravděpodobně vstoupí pod názvem Můj Armageddon, pozn.red), který i podle zahraničních reakcí nabízí mnohem smířlivější a divácky vstřícnější výpověď.
Cestou dramaturgické vstřícnosti se vydala i Česká filharmonie, která v sobotu v programu nabídla ikonické skladby od Mozarta, Dvořáka i Beethovena. Díla, jejichž kvalitu nesporně prověřil čas a miliony posluchačů. Navíc se v sobotu večer nikdo z pořadatelů nemusel stresovat, jestli nabízený program přítomní hosté dostanou celý, neboť koncertní mistr České filharmonie Jan Mráček, dirigent Domingo Hindoyan i jejich kolegové nejsou vázáni na přesně časově určený digitální klíč, jako je tomu u filmu.
Trošku té přirozenosti
Podle výkonného ředitele karlovarského festivalu Kryštofa Muchy a jeho uměleckého šéfa Karla Ocha mají být Variace hlavně o emoci. A právě ty dva výše zmíněné pilíře, tedy programový a návštěvnický (když se je podaří správně ukotvit), emoci vytváří. A to šlo druhý listopadový víkend ve Varech cítit. Bez dobrého programu totiž žádné pocity nepřijdou a bez potěšeného diváka či posluchače zas emoci nemá kdo vytvořit.
Variace jsou zatím malá akce a určitě se do příštího roku jen tak nenafouknou do hvězdných rozměrů svého červencového velkého bratra. Ani to není záměrem. Pro mnohé, kteří vyloženě nejsou příznivci velkých akcí, se totiž navíc mohou stát příjemnou alternativou, jak si kulturně oživit podzim.
Zhlédnout filmy, které třeba místní distributoři opomenou nebo by na ně už v létě bylo pozdě a taky slyšet hrát hudebníky úspěšné České filharmonie v odlišném prostředí.
A abych z té odbočky ke Slavíkům neudělala jen slepou uličku: důležitá je pro jakoukoliv kulturní událost (a vlastně pro jakoukoliv lidskou činnost) jistá přirozenost a z toho plynoucí (cynici nechť odvrátí zrak) láska k tomu, co dělám. Ve Varech byla dost zřetelná, nejen z realizačního týmu, ale také z návštěvníků akce, ze sobotního přenosu z Fóra Karlín už tolik ne.
