Na straně tehdejšího ministra kultury stála silná tradice první republiky, kdy se odměňovali velikáni jako Karel Čapek, na mé namísto argumentů jenom slabé pochyby, co se teoreticky může přihodit, pokud se umění a stát budou příliš kamarádit.
Kdyby Pavel Tigrid viděl letošní výsledek svého bohulibého projektu, už by se nejspíše nesmál. Hned dvě z plánovaných poct padly za oběť politickým aférám, které na slavnostním ceremoniálu nemohl nynější šéf resortu Antonín Staněk nezmínit, byť jen s politováním a s dovětkem: „Ale večer si tím kazit nenecháme.“
Co se stalo? Nejdříve kvůli nesouhlasu s vládou podporovanou komunisty odešli z literární poroty čtyři členové a Jiří Hajíček, kterého ještě předtím stihli na státní cenu za literaturu navrhnout, sdělil, že ji nepřevezme, protože porotci ji zpolitizovali.
Poté cenu za přínos kinematografii pro posmrtně navrženého režiséra Evalda Schorma odmítla přijmout jeho rodina, také z politických důvodů. Nepřála si ani, aby ocenění symbolicky převzal v zastoupení kdokoli jiný; nabízela se totiž asociace režisérů. Ministr kultury Antonín Staněk přání pozůstalých vyhověl – a příslušná porota rovněž mluví o rezignaci.
Takže za chvíli nebudou ani laureáti, ani porotci, ani ceny – a kdo za to může? Přece voliči, kteří vynesli k moci nynější koalici, jež leckomu nevoní. Jenže kvůli záměně pojmů, kdy státní se chápe ve smyslu vládní, se z důstojnosti stává fraška. Paradoxně ji vytvářejí zejména porotci, kteří by měli reprezentovat nárazník nezávislosti mezi umělci a politiky.
I při pohledu do historie se zdá, že umění a stát by si spolu neměly nic důvěrného začínat. Státní ceny za literární a překladatelské dílo vznikly v roce 1920, ale dlouho nevydržely, po komunistickém puči se postupně proměnily v účelové státní ceny Klementa Gottwalda, zrušené v roce 1990.
Pět let poté Tigrid prvorepublikovou praxi vzkřísil, od roku 2003 se kromě státní ceny za literaturu a za překlad udělují ještě ceny ministerstva kultury za přínos v oblasti divadla, hudby, výtvarného umění a architektury. Trošku nám ty umělecké trofeje během let nabobtnaly – až nyní se zase kvůli trapasu smrskly.
Což není fér vůči prořídlé skupině laureátů, kteří se na ceremoniál dostavili: překladatelka Helena Stachová, divadelník Jan Schmid, skladatel Luboš Sluka, výtvarní kurátoři Jana a Jiří Ševčíkovi, architektka Růžena Žertová, režisér Hynek Bočan. Všichni si uznání za svou tvorbu bezesporu dávno zasloužili, tak proč je museli dostat se šmouhou zpackané slavnosti? A co si asi vyslechnou od rebelů, kteří v bojkotu státních poct vidí statečné gesto?
Přitom to jsou zbytečné aférky. Každá cena musí splnit pouze dvě základní podmínky: někdo ji chce udělit, někdo ji chce přijmout. Pro umělce pak platí taktéž dva bezpečně apolitické druhy pocty: buď mu ji vzdají jeho kolegové čili profesní organizace, nebo hlasující laické publikum.
Pravda, i anketní holdy v poslední době drhnou, po tichém rozloučení televizních TýTý si vybírá oddechový čas hudební Český slavík. Ale zase můžeme strouhat mrkvičku Nobelově ceně za literaturu, která se letos také zrušila: tamní jury se rozpadla kvůli sexuálnímu skandálu manžela jedné z porotkyň.
Alespoň že dopady kampaně MeToo v našich státních cenách zatím chybějí. Ostatně o takové hrozbě jsme tenkrát s Tigridem neměli ani tušení. Škoda, to by se teprve nasmál!
